JP 2004 - Expedice Apílánsárk

Foto

Oddíl Kapka již podeváté vyjíždí o jarních prázdninách na výpravu do Krásné Lípy. Akce začíná na sokolovském vlakovém nádraží, kde se scházíme přibližně kolem tři čtvrtě na devět v sobotu 8. března 2004. Za Kapku se výpravy účastní Matěj, Eržika, Edison, Mates, Tleskač, Líza, Cipísek, Dutohlav, Keši, Milan, Markéta, Honza a Sissi, z habartovských skautů se rozhodne jet Hup, Popílek a Kuba, z KSKD zavítá Petr a jako host se účastní Sabina.

      Je sobota devět hodin dopoledne, početná skupinka malých i velkých lidí nastupuje ve stanici Sokolov do právě přijíždějícího rychlíku 693 ve směru Liberec. Tento rychlík je složen z vagónů neobsahující kupé, a tak všichni sedí pohromadě. Cesta pomalu ubíhá. V Karlových Varech železničáři přepojí na dieselovou lokomotivu, v Kadani na elektrickou a v Děčíně opět na dieselovou. V Benešově nad Ploučnicí přestupujeme do přistaveného osobáku, kterým dojíždíme po pěti hodinách do Krásné Lípy. 2,5 km štreka přes pole a kopec a už můžeme jásat vítězným pohledem, budova ČSOP, náš domov na týden, se objevuje před námi. V průběhu let lze vypozorovat, jak se dům rozrůstá. Postupně budovaný přístavek se totiž plynule zprovozňuje, chybí už jen nová jídelna a kuchyň. Ale my si vystačíme s tím, co už funkční je. Spí se na postelích na půdě, veškerý program včetně jezení se odehrává v prostorné klubovně, vaříme si v kuchyni staré, umývárny využíváme nové, z jedné místnosti se stane sušárna a Matěj s Eržikou (vedoucí této akce) si přivlastní jeden pokoj (dříve marodka). Ubikace všech členů výpravy proběhne téměř hladce, jen je potřeba udělat několik přesouvání postelí, abychom se vešli do celé půdy. Po nezbytném času na aklimatizaci vyrážíme na krátkou (několik km) procházku. Zablbneme si ve sněhu a za tmy jsme už nazpět v budově. Asi v sedm se vrací Matěj a Eržika a plným kufrem nákupu (Matěj pro lepší stíhání všeho jel do Lípy autem). Za hodinku se servíruje první večeře, roztok E621 a bílkovinných hydrolyzátů s bezvaječnými těstovinami je výborný zákusek na jídlo z individuálních zásob. Večer Matěj vysvětlí některá pravidla vztahující se na tuto akci a zavede almaru, kam se zapíší všichni ti co se proti nějakému pravidlu provinili. Provinění si odpracují nějakou činností, o kterou není  až takový zájem (např. nošení uhlí). Večerky se zde budou pohybovat v poměrně konstantním čase 22 hodin (teda jenom pro ty, co v noci nemají jinou práciJ)

      Neděle začne budíčkem (všechna buzení realizuje Matěj hraním na kytaru, pískáním, šťoucháním či řvaním) v 8:10, ale snídaně začíná od devíti (ranní jídlo se po všechny dny skládá z čaje a chleba namazaného různými pomazánkami –nepamatuji si všechny, protože několik snídaní jsem zaspalJ–). Mates hrdě plní dobrovolnou funkci topiče, zatápí v kamnech, přikládá, nosí sám uhlí, vynáší popel. Už dopoledne vyrážíme na první túru. V hlubokém sněhu dojdeme na Vlčí horu (Wolfsberg): 581 m n. m. A k překvapení zjistíme, že neděle je zde otvírací den. Panovi prodávajícímu vstupenky Matěj ochotně zapálí svíčku a on nás ochotně pustí po schodech nahoru do prosklené vitríny. Nacházíme se 153 km vzdušnou čarou od Sokolova. Rozhled se nabízí až tak veliký, proto po chvíli odcházíme zpět. Ve tři si už můžeme pochutnávat na rajské s kolínky od Eržiky, která po celou dobu zastává funkci kuchařky a docela vytrvale odmítá nějakou větší pomoc při práci, vařit zvládá sama. Odpoledne a v podvečer máme polední klid a volný program, během kterého už můžeme užívat místnost se stolním tenisem. Dnešní večeře se koná od půl deváté máme rizoto. Po večeři se rozdělíme do družin, ve kterých se každý člen bude účastnit her, které zde budeme hrát. V čele černé družiny stojí rádce oddílu Cipísek a v čele zelené družiny stojí rádce oddílu Edison. Rozdělování má komplikace a rádcové si vyslouží zápis do almary. Poté se vyhlašuje večerka.

      Pondělí se zahájí obvyklým budíčkem trochu později v 8:45. Na dnešnímu programu máme návštěvu města Krásná Lípa. Dopoledne tedy většina z nás vychází do 2 km vzdáleného náměstí. Krásná Lípa (Schönlinde) se nacházela v oblasti Sudet, které se táhly podél dnešní Rakouské, Německé a Polské hranice. Většinu obyvatelstva tvořili Němci, kteří zde měli silné kořeny, zakládali v 19. st. firmy a do architektury zanášeli některé charakteristické prvky. V celé oblasti Sudet byla úředním jazykem němčina, proto uvádím i německé názvy významných míst. Po druhé světové válce nastala změna politiky a sudetští němci byli vysídleni. Na obyvatelstvu Krásné Lípy se to projevilo tak, že z původních 7000 obyvatel má nyní 4500 (bylo sem přistěhováno obyvatelstvo z vnitrozemí). Krásná Lípa je rozlehlé městečko, ke kterému patří i vzdálené osady (např. Krásný Buk, Vlčí Hora, Kyjov). Po Němcích zůstaly nejen domy, ale i dodnes funkční textilní továrny. Krásná Lípa je sídlo NP České Švýcarsko. My se během volného času zde v centru města vydáme především do obchodů na nákup. Do jedné hodiny odpoledne se stihneme vrátit nazpět na základnu. Na francouzských bramborách si můžeme pochutnávat už před třetí hodinou odpoledne. Další hodinku máme věnovánu na polední klid, kdy se může relaxovat. Venku vytuhl čerstvě napadaný sníh, a tak odpoledne strávíme hraním ve sněhu. Každá družina si postaví opevnění (sníh je vhodný pro tvorbu kvádrů) a strhne se koulová bitva. Naše sněhové stavby se zvětšují, skončíme až se setměním, kdy se začne více ochlazovat. Protože máme velké zásoby jídla, večeři si každý může vybrat (večerní menu). Od osmé hodiny večerní Matěj zahajuje blok her, které prověří dovednosti každého jedince i schopnost družiny hrát týmově. Večerka je vyhlášena ve 21:45.

      O půl osmé v úterý už musíme vstávat. Čeká nás celodenní výprava. Nasnídáme se a jdeme na vlakovou zastávku Krásná Lípa – město. Nastoupíme do vlaku a za dvacet minut vystupujeme ve stanici Jedlová. Zde je východisko turistických značených cest. My se vydáme po zelené tzv. Tolštejnskou cestou. Při východu z jehličnatého lesa cesta vede otevřenou krajinou a podél ní se nachází alej vzrostlých stromů. Stačí dojít za nejbližší zatáčku a před námi se zjevuje zřícenina hradu Tolštejn (Tollenstein, původně Dohlenstein). Hrad byl založen roku 1337 při významné obchodní cestě přes Lužické hory. Hrad vystřídal několik majitelů, v roce 1642, tedy za třicetileté války, se podařilo jej dobýt Švédům. Hrad byl vypálen a už nikdy nebyl obnoven. Dnes zbylo jen torzo z původní stavby. My projdeme hradní bránou a jdeme na nádvoří. Zde se nachází pěkně stylově zařízená restaurace, kde symbolicky sídlí Tolštejnské panství (založeno bylo před několika lety). Z hradu je přístupný zbytek věže, předělaný ve vyhlídku. Nejprve musíme koupit vstupenku za 10 korun a pak můžeme jít po strmých a namrzlých schodech nahoru. Vyhlídka se nachází na dobrém místě, jenom mraky klesly nějak nízko. Rozhled moc nemáme, sněží a fouká ostrý a studený vítr. Po prohlédnutí Tolštejna vyrážíme na další část cesty, která vede po červené značce na horu Jedlová (Tannenberg): 774 m n. m. Zvládneme několik km stoupání v hlubokém sněhu a už se před námi objevuje rozhledna postavená na vrcholu hory v roce 1891. Kamenná rozhledna vysoká 23 m byla v devadesátých letech rekonstruována spolu s restaurací nacházející se u rozhledny. My zaplatíme vstupné 10 korun a na rozhlednu vyšlapeme. Za jasných podmínek by měly být vidět až Krkonoše, ale dnes není jasný den. Není možné dohlédnout ani na větrné elektrárny v nedalekém Německu. Na hoře Jedlová se zdržíme déle. Je čas oběda, tak zavítáme do místní restaurace. Na Tolštejně byla restaurace víc luxusní, zde je jako dělaná pro turisty, útulná kamenná budova. Matěj všem objedná čaj na zahřátí a většina z nás čas oběda využije k objednání si jídla k obědu. Nabízí zde hotová jídla, ale my si objednáváme hranolky (v roce 2000, kdy jsme zde byli naposledy, je jeden z nás prohlásil za „nejlepší hranolky na světě“) či nějakou minutku. Letos se hranolkům nepodaří obhájit minulý titul, malá horská přirážka (na horu se dostane auto) se nepromítá do kvality. Na úspěšné zvládnutí další cesty ale jídlo bohatě stačí. Než opustíme úplně horu Jedlová hrajeme si trochu s termodynamikou, tedy s velkým rtuťovým teploměrem umístěným u vchodu do restaurace. Venku je –5°C, ale protože my to chceme popřít, uděláme několik intenzivních dýchání na teploměr a už je 23 °C, přitom stále okolo nás sněží. Je to jenom trik, výš už teploměr nelze dostat, stačí přestat dýchat a za určitou dobu se sloupec rtuti přiblíží opět k pěti stupňům pod nulou. Dneska je pěkný zimní den, lyžařská sezóna se chýlí ke konci, na sjezdovce Jedlová se pilně sjezduje, kousek naší další cesty vede právě přes tuto sjezdovku, která vede až do města Jiřetín pod Jedlovou (St. Georgental), musíme se vyhýbat sjezdařům jak na lyžích, tak i na snowboardu. V místě, kde se naše cesta od sjezdovky odklání se nachází důležitá křižovatka evropských dálkových cest. Trasa E 10 vede od Baltu na jih Itálie a po trase E 3 se můžete dostat až do Bretaně či k Černému moři. Zbytek naší cesty jdeme lesem a zpestřujeme si ji hrou desítka. Dojdeme na ŽST Chřibská, odkud nám v 17:20 jede vlak nazpět. V sedm už večeříme bramborový guláš. Chutná výborně, máme za sebou 17 km, ale chůze ve sněhu více vysiluje. Večer věnujeme vyhodnocování her minulého dne a večerka se vyhlašuje už ve 21:40.

      Ve středu se doba buzení posouvá na devátou ráno, ale to už mají lidi jdoucí spát v čase večerky dávno vyspáno a hlasitě se baví už před budíčkem. Ti, kteří jdou spát až v půl jedné, nemohou být vyspalí, a tak využívají čas snídaně, klid, k cennému spánku. V půl dvanácté se větší část z nás odebéře do bazénu v Rumburku (Rumburg). Z nádraží Krásná Lípa trvá cesta vlakem asi 5 minut a bazén se nachází nedaleko nádraží. V bazénu se nachází třímetrový skokánek. Ta menší polovina, která nejede do bazénu, zůstává v budově. Může začít pětihodinová příprava Matějových narozenin. V půl šesté se vrací plavci z bazénu a máme obědovečeři kuře na paprice s houskovým knedlíkem. Poté je podvečerní klid. Klubovnu vyzdobíme tak, aby v ní bylo možno slavit. V osm večer je vše připraveno, osazenstvo expedice Apílánsárk potichu čeká na příchod Matěje. Za malou chviličku se tak stane a my nic netušícímu Matějovi zazpíváme Pec nám spadla. Slavit Matějovy 14. narozeniny je během našich jarních prázdnin v Lípě zvykem od druhé akce zde – Tábor ztraceného sněhu. Tehdy to Matěj vůbec nečekal, postupem let už tušil a očekával, protože se oslava odsouvala až na poslední možnou chvíli. Letos se slaví uprostřed expedice, což není poslední chvíle, což se nadá čekat. Chvíle mlčení, Matěj vidí prostřený stůl se skleničkami, talířky, lžičkami, na stole položena přání, nenačatý Rychlý špunty, misky s brambůrkami. Na stropě visí balónky, celou místnost osvětlují pouze malé barevné žárovičky. Matěj poděkuje za překvapení a my mu všichni popřejeme. Nastává prostor pro druhé překvapení. Během dnešní pětihodinové přípravy jsem upekl s pomocí Eržiky, Popílka a Dutohlava dva perníkové dorty a vytvořil jeden nepečený smetanový dort s ovocem. Na všech třech dortech je nějakým způsobem umístěno číslo 14. Na všechny se dostane, včetně návštěvnice Petruše, dokonce i zbude. Přiťukneme si Rychlými špunty a  na zapíjení je i limonáda malina a blue malina. Slavíme asi hodinu, což je doba potřebná k vyjedení připravených dobrůtek. Zbude i čas na hry připravené Matějem. Do večerky ve 22:00 se bavíme hraním asi hodinku.

      Máme čtvrtek, vstávat se má o půl deváté. Po snídani hrajeme celé dopoledne hry (měly být původně už včera). Následuje oběd – bramborová kaše s buřtem, my se posilníme a v jednu můžeme vyjít na túru. Je krásné jasné počasí, lehce se otepluje, sníh ještě drží. Po silnici dojdeme do vesnice Kyjov, zde začíná NP České Švýcarsko. Červeně turisticky značená cesta vede údolím Křimice (řeka protéká Krásnou Lípou a ústí do Labe až v Sasku). Za necelé dva km odbočíme k  Jeskyni víl. Tato pískovcová jeskyně je významná tím, že v zimě v ní zamrzá odkapávající voda a vytváří tzv. ledopády. V době naší návštěvy nejsou ledopády velkých rozměrů, normálně se podíváme dovnitř jeskyně, která nemá až moc dlouhou délku. Dojdeme nazpět na značenou cestu a zde se rozdělíme. Ti, kterým to už stačilo, se obrací a jdou nazpět. Ti vytrvalejší se vydávají dále po proudu Křimice. Po 1,5 km cesty se nachází Turistický most, rozcestí, odkud jdeme stoupající cestou na Brtnický hrádek. Pískovcový skalní útvar kdysi obývali loupežníci, protože se nachází na špatně dostupném místě, odkud je ale pěkný výhled. Nám se naskytne příležitost vychutnat si impresi z právě zapadajícího Slunce, které obzor zbarvuje krásně do oranžova. Zbývá nám cesta nazpět, svižnějším krokem dojdeme na budovu v půl osmé večer za úplné tmy. V osm máme první část večeře – čočku (v metabolismu jako vedlejší produkt z ní vzniká H₂S a jiné agresivní látky). S obdivuhodnou rychlostí v půl desáté máme už druhou část večeře – vdolky s rozinkami namočené v rumové esenci (ethylformiát). Letos bohužel k vdolkům není ani marmeláda, ani šlehačka. Po krátkém vytrávení je vyhlášena večerka (22:40).

      Dostává se na řadu předposlední den, pátek. Budíček máme opět v půl deváté, snídani hned v zápětí. Opustí nás Petruše a Mates. My starší se snažíme dále zastávat jeho funkci topiče. Dopoledne jde většina ven na čerstvý vzduch stavět iglú. Za několik hodin vyroste pěkně propracovaná stavba, Edison má stavební a tvůrčí schopnosti. Sníh se stává pořád více mokrým, stále se otepluje, ale drží krásně při sobě, což je využitelné na stavbu Iglú.. Obědváme ve dvě hodiny kuře pečené s kysaným zelím (obsahuje askorbát a laktát). Po poledním klidu začneme další blok her, který trvá skoro až do večeře (což jsou šunkofleky) v osm večer. Pak nastane čas na slavnostní a oficiální rozloučení. Matěj poreferuje o žlutých kvítcích a březových lístcích. Neopomene zmínit skutečnost, že březové lístky se udělují za zásluhy v činnosti oddílů. Zdůrazní též, že se jedná o ocenění a ne o vyznamenání. Březový lístek nikomu neudělí. Pouze dva lidé (Sissi a Popílek) dostanou žlutý kvítek jako znamení, že splňují všech jeho 7 zásad. Zazpíváme si nějaké písničky. Nesmí chybět hymna oddílu Pekla vdolky, dále pak Trajda copatá a slavnostní Písnička pro Kapku. Po skončení loučení v půl dvanácté nastává večerka.

      O půl deváté vstáváme i poslední den. Nasnídáme se a pak nastává čas pro systematické uklízení celé budovy (zametání, vytírání, srovnávání), což zabere celé dopoledne. Jako závěrečný oběd máme sáčkovou polévku. V půl jedné musíme už vyjít na nádraží, ve 13:17 odjíždí vlak do Děčína. Zde strávíme hodinu. ŽST Děčín hl. n. prošla v minulých letech modernizací, protože je pohraniční stanicí I. tranzitního železničního koridoru, tudy projíždí vlaky EC až do Dánska či na sever Německa. V 15:50 odjíždíme rychlíkem 694 přímo do Sokolova. V Chomutově se vymění Eržika s Matějem, protože se dělí o řízení Matějovo auta na zpáteční cestu. Je čtvrt na osm večer vlak dojíždí do Sokolova, expedice Apílánsárk končí.

© Tleskač^®, 20. 3. 2004