JP 2005 - Tábor nudy

Foto

Oddíl Kapka už podesáté v Krásné Lípě

V neděli 6. února se oddíl Kapka už podesáté vydává na svou tradiční akci konanou během jarních prázdnin. Sraz máme ve tři čtvrtě na devět na sokolovském vlakovém nádraží a už plná nádražní hala nasvědčuje, že půjde o něco významného. Platí přirozené pravidlo, že na velké výpravy jezdí více lidí než jich pravidelně navštěvuje schůzky. Toto tvrzení je podpořeno ještě „nečleny“ Kapky. Nebývá zvykem organizovat zcela veřejné akce, proto, kdo není v Kapce, má malou šanci s námi jet. I přesto můžeme některé považovat za hosty: habartovské skauty (Pytlík, Bubuš, Smajlík, Tik Ťak), Péťu z KSKD, Ferdu a i mě. Poslední dva jmenovaní jsou sice stále členy Kapky, ale už s ní nejsou v tak intenzivním kontaktu. Nyní se už dostáváme k aktivním členům Kapky, tak tedy popořadě: stálicí a tou hlavní osobou zastávající nejdůležitější funkce je Matěj, dále s námi jede Edison, Keši, Milan (z rodu Džablk), Honzík (nepřímý potomek Giovanni Casanovy), Markéta, Ája, Sissi, Boba a nejmladší článek byť ne nejzlobivější Ruda. Pro vnesení řádu při hromadném odjezdu Matěj pověřuje Veroniku, které po celou dobu cesty zastává vrchní dozor. Sám Matěj využívá auta, aby celou akci bylo možno lépe organizačně zajistit. Cesta vlakem zabírá přes šest hodin a můžeme tímto dokladovat úroveň železniční dopravy v Česku. 150 km do Ústí nad Labem trvá 3 h pohodlné cesty v kupíčku, ale doba jízdy dalších 78 km čítá dokonce přes 3h s přestupy. Naštěstí nejdelší doba čekání nás zastihne v Děčíně, kde je možno najít slušné a levné restaurace k zabezpečení oběda. V půl páté odpoledne konečně vystupujeme v zastávce Krásná Lípa – město. Matěj za chvíli přijíždí s autem a méně zdatným umožňuje převoz těžkých batohů. Ale všichni musíme ujít 2,5 skrz rozlehlou Krásnou Lípu k osadě Krásný Buk. Odtud už zbývá kousek k místní chatové základně, která se stane po šest dnů naším domovem. Budova Tilia patří ochráncům přírody z Ústí nad Labem, kteří se o ni starají a v dřívějšku ziniciovali velkou přístavbu, která zvětšila kapacitu objektu na 40 lidí. Dříve barák patřil sudetským Němcům, kteří celou oblast obývali do konce druhé světové války, kdy byli vysídleni. Nás sem přichází 20, takže tísnit se určitě nebudeme. V přízemí máme k dispozici místnost na sušení a odkládání bot, takže zde se koná první zastavení každého z nás. Pak se vrhneme na půdu, kde se nachází postele a celý tento prostor tvoří spací zónou. Většina radši využije staršího vytopeného prostoru s malým množstvím místa kolem sebe. Jen ti odvážnější využijí přistavěnou části, kde pobyt vyžaduje otužilost. V budově se nachází dvě kuchyně, pro naše účely postačuje původní malá v prvním patře, která se stala navíc průchozí místností, což znepříjemňuje vaření více než přikládání uhlí do kamen, aby se voda na něčem ohřála. Jako první zde začne pracovat Ferda a připraví směs sáčkových nudlových polévek. Nejvíce společného času strávíme ve velké klubovně. Zde jíme a realizujeme veškerý večerní program. Po dnešní večeři Matěj vysvětlí obecná pravidla platná pro každého z nás. Zároveň poreferuje o Almaře jako o nástroji umožňujícímu dodržování stanovených zásad. Určí se, co kdo smí a nesmí, a když někdo byť neúmyslně něco poruší, vyslouží si zápis do Almary. Lze namítnout, že tímto nebyl potrestán, ale smysl Almary teprve přijde. Celý týden se musíme starat o údržbu velkého baráku a tato činnost vyžaduje nemalé úsilí. Je jasné, že všechno nemohou zabezpečit dospělí účastníci. Nastane potřeba umýt nádobí, přinést uhlí či uklidit popel. Pak se nenabízí jednodušší řešení než vybrat hříšníka z Almary. Dotyčný si snad bude pomatovat, že zakázané věci dělat nesmí a potřebná práce je hotova. Po dlouhém poučování už nikdo nemá sílu na další hraní, proto je vyhlášena večerka v deset. První půlku naší výpravy se budeme snažit večerku striktně dodržovat, ale pak se projeví, že se musí posunout, aby se našlo řešení jedné složité situace. Po večerce následuje dlouhá, pomalá a komplikovaná porada starších účastníků o jídelníčku a dalších organizačních věcech.
První budíček se vyhlašuje v osm, což nevyhovuje mému biorytmu, ale dneska nebudu úmyslně zaspávat. Zde se zmíním stručně o snídaních: kromě poslední vánočky vždycky dostáváme čaj a chleba s různě modifikovanými pomazánkami. Přeložím do češtiny slovo „různě modifikovaná pomazánka“: jedná o margarín (roztok FA (z anglického fat acids = mastné kyseliny) ve vodě, kdo alespoň trošku rozumí uvedené problematice, musí si uvědomit rozdílu povrchových napětí vody a kyselin, naštěstí jsou nápomocni emulgátory: E4XY), cibuli a různé další přísady podle toho, jestli pomazánku chceme nazvat třeba rybičkovou, sýrovou apod. Čtenář nechť promine malou odbornou odbočku, ale tento pokrm nepatří k mým oblíbeným. Když už jsme nasnídání vyrážíme na první túru. Byla by škoda nevyužít nádherného zimního počasí, kdy teplota se drží skoro deset stupňů pod nulou a napadlo skoro metr sněhu. Cestou se rozdělíme do dvou družin, do jejichž čela se jmenují Keši a Markéta. Zastávám funkci vůdce a samozřejmě zapomínám mapu. Naštěstí všichni úspěšně uplatníme orientační smysl, když po několika km cesty ztrácíme modrou turistickou značku. Podaří se nám dostat z lesa u nacházíme se blízko dnešního cíle: rozhledny Dymník (511 m). Pod kopcem se nachází lovecká restaurace přestavěná roku 1895 z bývalého selského stavení. Hlasování, jestli ji navštívit dopadá jednoznačně, zanedlouho sedíme ve vytopené slušně vybavené místnosti. Honzík s Milanem si i přes nedoporučení objednávají svíčkovou, zbytek se spíše pouze zahřívá čajem či si dává nějaká menší jídla. Asi po hodině vyjdeme až na rozhlednu vysokou 15 m, která byla postavena roku 1896 na čedičovém vrchu vystupujícího z pískovcového podkladu. Výhled se nám nabízí vcelku pěkný, lze spatřit Labské pískovce, České středohoří, Vlčí horu, Jedlovou. Nazpět se vydáváme jinou cestou a abychom se rozptýlili, hrajeme převážně desítku. V půl třetí jsme už v budově, Ferda má připraven smažený párek a brambory. Po obědě a poledním klidu se nejvytrvalejší vydávají na malý nákup do centra Krásné Lípy. Nelze si centrum Krásné Lípy zaměňovat s obchodním centrem. Na náměstí, v jehož středu roste Lípa, dominanta města, najdete několik malých samoobsluh (jednu vlastní Vietnamci) s omezeným sortimentem a vysokými cenami. Po návratu se na popud Ferdy pouštím do přípravy večeře: chleba ve vajíčku, což nedá zas až tolik práce, akorát křivá plotna způsobí nerovnoměrné smažení a připalování. Po dojedení se služba pouští do mytí nádobí a zbytek má volný program. Večerka se daří vyhlásit v deset.
Vstávám dřív než v dobu budíčku, ale myslím, že déle než v osm se nekoná. Na dopoledne se nechystá žádný program, a protože mi přijde škoda nevyužít krásného počasí, vydávám se navštívit Vlčí horu. Tento výšlap se nevyznačuje vysokou náročností, stačí se pořád držet pouze červené turistické značky. Trasa vede kolem Krásného buku, což v nynější době tvoří pouze kopeček, ale dříve v jeho blízkosti stál loupežnický hrádek. Z vesnice Vlčí Hora začíná úsek prudšího stoupání, ale netrvá dlouho vyjít na vrchol. Zde byla v roce 1889 postavena rozhledna vysoká původně 19, nyní 12 m. Úterý je zde zavíracím dnem, a tak mám se vstupem dovnitř smůlu. Při sestupu ochutnám údajně léčivou vodu z Verunčiny studánky (Veronika Brunnen) postavené v roce 1886. Poslední zastávku před cestou zpět udělám v restauraci ve vesnici pod rozhlednou. Při návratu akorát stihnu společný oběd. Po poledním klidu se koná vycházka do okolí s hraním her. Já se v půl páté zvolna chystám k přípravě nejodvážnějšího počinu této akce: přípravě pizzy. Nejprve je zapotřebí vysypat do mísy 1,5 kg polohrubé mouky, která se pak musí rozmíchat s vodou, instantním droždím, což vyžaduje trochu síly. Nyní se těsto nechá v klidu vykynout. Tento čas lze využít na přichystání přísad. Během doby pečení si vypěstuji jistou zručnost, nicméně špatně zadělané těsto se už napravit nedá. V devět večer už jsou všichni po jídle, všichni měli kousek z pizzy s těmito přísadami: sýr, salám, kečup, oregano, česnek, bazalka, kukuřice, ananas, rybky, olivy, rajčata. Poté se započne první večerní miniprogram, večerka se lehce posunuje na půl jedenáctou.
Ve středu nás čeká největší turistický výlet. V deset odjíždíme vlakem do stanice Jedlová, kde začínáme dnešní trasu. Pohodlnou cestou v krásném počasí vyjdeme na zříceninu Tolštejn. Hrad byl postaven v polovině 13. století a v průběhu staletí zastával strategické místo na obchodní cestě do Německa. Pro svou důležitou polohu se také stal terčem nájezdů a během 18. st. začal chátrat. Dnes je zpřístupněna pouze jedna vyhlídková věž, nádvoří a nově vybudovaná hradní restaurace. Z věže je možno zahlídnout okolní Lužické hory. Další část cesty směřujeme na Jedlovou (774 m), třetí nejvyšší vrch Lužických hor. Pro svůj krásný výhled vrchol posloužil koncem 19. st. ke stavbě rozhledny a horské chaty. My nejprve zamíříme do kamenné chaty z roku 1888, kde se nachází i restaurace, a dáme si něco k obědu. Po zde příjemně strávené hodině si vyšlapeme na 23 m vysokou rozhlednu postavenou v roce 1890. Výhled se nabízí výtečný, přestože na obloze se objevují mraky, spatřit je možno i Luž (793 m), nejvyšší horu v Lužických horách. Vrch Jedlová se už dávnou stal rájem pro lyžaře a snowboardisty, na úpatí byla vybudována sjezdovka s vlekem vedoucí až do města Jiřetín pod Jedlovou. Část zpáteční cesty máme možnost se klouzat po uježděné sjezdovce. Mineme křižovatku evropských cest E10 a E3 a lesem zvolna jdeme k nádraží Chřibská, odkud po chvíli čekání jede vlak do Krásné Lípy. Po návratu Ferda ohřeje připravenou večeři a můžeme se posilnit po patnáctikilometrové túře. Hodně lidí si začne stěžovat na absenci uceleného programu, a tak se posouvají večerky na pozdější dobu, abychom něco stihli. Špatný program souvisí i s nechutí Matěje něco začínat, když ho poslouchá pouze málo lidí. Kolem jedenácté už musí být všichni v posteli připraveni ke spánku.
Dopoledne ve čtvrtek věnujeme hlavně hraní. Využíváme sněhu venku v okolí, abychom se pořádně rozhýbali. Výšlape se cestička, která se začne různě křižovat, takže vznikne jakési bludiště. V této spleti zahrajeme babu. Čtyři dobrovolníci jsou určeni, aby dohonili ostatní, všichni se smí pohybovat pouze po vzniklých cestách. Za chvíli jsou všichni dostatečně rozíveni a můžeme přistoupit k další hře. Vytvoří se dvoučlenná družstva, která soutěží samostatně. Na vyznačeném kousku trasy musí skákat po jedné noze, jít přivázáni jeden k jednomu. Každý úkol se děje v krátkých úsecích. Protože tento článek vzniká až po měsíci a čerpá čistě ze zážitků a poznatků, nepomatuji si přesně jejich sled ani jména vítězů. Na závěr dopoledního dovádění ve sněhu máme možnost připojit se ke staviteli Edisonovi a podílet se na vytváření sněhového obydlí. Jelikož se v minulých dnech navařilo hodně jídla, nejsou žádné problémy s obědem, zajistí jej zbytky z minulých dní. Odpoledne po poledním klidu se většina z nás v čele se Šakalem a Ferdou vydává do skal Českého Švýcarska. Já mezi zmíněnou většinou nejsem, ale dnešní cíl cesty jsem viděl v minulých letech. V krátkosti se zde proto krátce zmíním o Jeskyni víl. Za vesnicí Kyjov začíná NP České Švýcarsko, turistická cesta vede kolem řeky Křimice (protéká Krásnou Lípou a vlévá se do Labe v Německu). Tato řeka vytváří údolí mezi skálami pískovcovými skálami. Z cesty vedoucí údolím odbočují naučné stezky do skal. V jedné skále se vytvořila jeskyně, ve které se v zimě vytváří nádherné ledové útvary tzv. ledopády. Lidé si jich všímali a jeskyni pojmenovali jako Jeskyně víl. V době konání této výpravy se zhostím přípravy bramboráků, která, i když mám už nastrouhané brambory, zabere přes čtyři hodiny. Jako nejhorší věc shledávám absenci pořádné pánvičky na smažení. Musí ji nahradit pekáč plný oleje. Vyboulená plotna ještě navíc zapříčiní nerovnoměrné smažení a vznikají i lehce zčernalé vzorky. Naštěstí ve večerních hodinách se projevuje hlad a i tyto trochu nepovedené věci jdou na odbyt. Kešimu a Pytlíkovi se podaří nějakým záhodným způsobem zařídit oslavu Matějových narozenin, což se zde stalo tradicí od roku 1997. Z mého hodnocení se oslava moc nevyvedla. Nemyslím tím, že na poslední chvíli pracně sháněli obyčejný korpus, ale že postrádala správnou atmosféru, kterou jsem zažil pouze v letech 1999 a 2004 . Jako by tyto narozeniny měly být nutnost za každou cenu. Pozitivní věc můžu uvést, že narozeniny vůbec byly, a protože byly, myslím, horší, ukazují, že i celá Lípa bude asi horší. Od hodnotící vsuvky se zase vrátím k samotným událostem. Po dojedení dortu začneme hrát hry a za nějakou dobu je vyhlášena večerka.
Na předposlední den našeho pobytu nemáme připravený žádný program, a tak se prospím až do jedenácti. Po vydatném obědě následuje odpočinkové odpoledne. Nastávají první náznaky úklidu a „nedočkavci“ si už balí věci. Večer si uvedu hru, kterou jsem si připravoval po dobu jednoho týdne a pak začne oficiální loučení. Matěj rozvede svůj pohled na letošní výpravu, který obsahuje převážně negativní věci, aby si ke konci svého povídání dával částečně sám za vinu, že to tak dopadlo. Celé toto loučení se odehrává pouze ve svitu a má zvláštní nádech. Zazpíváme si písničky včetně slavnostní Písničky pro Kapku. Kolem půlnoci už se začíná projevovat únava, a proto je vyhlášena večerka.
Poslední den se vyhlašuje budíček na šestou ráno, ale vstanu až kolem sedmé. V následujících dvou hodinách nastane hloubkový úklid budovy. Díky systematice se nám opravdu podaří vše stihnout a v devět dopoledne jsme už na cestě směrem na nádraží Krásná Lípa – město. Sníh už skoro žádný není, akorát vydatně prší, takže po půlhodině cesty dorazíme skoro úplně promoklí. V deset odjíždí vlak do Benešova nad Ploučnicí, kde přestupujeme na vlak do Děčína. Odtud zbývá pouze cesta rychlíkem do Sokolova, kam dojedeme ve tři odpoledne. Výprava do Krásné Lípy končí. Z mého pohledu nedopadla úplně nejhůř.

Written by Tleskač®
Finished at 15th March 2005