Cesta do Prapravěku
Autor: Matěj <matej.radar(at)centrum.cz>, Téma: Zprávy a zprávičky z akcí, Vydáno dne: 30. 05. 2006V pátek 26. června se skoro 30 dětí (mládeže:o) z Lokte a ze Sokolova vydalo po stopách dávno minulých.. Konala se akce s názvem „Cesta do Prapravěku“.
Vyjížděli jsme v půl čtvrté ze Sokolova čekalo nás 227km a skoro 6 hodin cestování převážně vlakem. Mezi Planou a Stříbrem je totiž výluka a to znamená, že se jeden dlouhý vlak musí nasoukat do 4 autobusů a přitom si hrát, že je to moc pohodlné.. Přitom si člověk vyslechne, jak řidiči autobusů jsou moc rádi, že cestující (původně vlakem) mají i batohy, kufry, tašky, kletry, krosny…
Nicméně po úmorné cestě ve 21:15 přijíždíme do Příbrami. Tam na nás již čeká správce tamní TJ Sokol a my míříme směr Sokolovna, kde budeme 3 dny bivakovat. A i když je to opravdu asi jen 10 minut chůze, stihneme pořádně zmoknout. Večer se ti dvounozí tvorečkové zvaní děti, rozprchávají po celé budově, obléhají chodby, tělocvičny, sály.. a jejich aktivita nezná mezí. Jen těžko vyhlašujeme večerku a jdeme spát.
Sobota ráno. Vstáváme brzy, protože již na 9:00 hodinu máme objednanou prohlídku dolu Anna. Svižným tempem se vydáváme (za pomoci přístroje GPS) za naším cílem. Přicházíme téměř na čas, již na nás čekají. Rozdělujeme se na dvě skupiny, jedna se vydává na prohlídku historické strojovny a druhá nasedá do důlního vláčku, aby nás zavezl do nitra hor. Tam se dozvídáme, jak to dříve chodilo, když horníci fárali a kutali a dolovali. Pod námi je 45 pater štol, něco kolem 2km hlubokých. Jde z toho trošku mráz po zádech. Dozvídáme se, co se zde těžilo a v jakých letech. Také máme možnost srovnání mezi historickou a dnešní technikou. To, co dříve trvalo celý den, by dnes bylo hotové za 5 minut. Jó, neměli to tenkrát lehké. Pak nasedáme opět na vlak a vyjíždíme ven. V historické strojovně se dozvídáme, jakou práci měla obsluha důlní věže (výtahu) a něco z historie hornictví na Příbramsku. Můžeme si prohlédnout celý parní stroj, dorozumívací zařízení a vybavení strojovny.
Po prohlídce Anny nasazujeme tempo a řítíme se směr Ševčinský důl, kde nakupujeme nějaké suvenýry, prohlížíme si tamní expozici a společně s průvodcem se vydáváme k poslednímu dolu – Drkolnov.
Zde fasujeme přilby a jako horníci z nějakého před-před století sjíždíme 51 metrů po dřevěné skluzavce k obrovskému vodnímu kolu. Kam se hrabe Matějská pouť. Zde vidíme, jak bylo vyřešeno odčerpávání vody z dolů, kde se brala energie ke strojům. Stojí zde unikátní vodní kolo o průměru 12,4m. Odvážnější se vydávají na povrch přívodní šachtou, kde proudila voda ke kolu a druhá část šlape po schodech kolem skluzavky zpět. Přestože nás průvodce chtěl odradit, většina šlape ve vodě šachtou ven..
Společně odcházíme směr naše tělocvična. Cestou nakupujeme proviant, ze kterého budeme dělat snídani, svačinu a oběd. Hned se obracíme a míříme k vlaku.
Vlak nás odváží kousek za Příbram. Společně silnicí zdoláváme necelé 2 km a jsme na místě naší výpravy. Bereme do rukou kladívka, na oči nasazujeme ochranné brýle a už tlučeme do kamenů, šutrů, balvanů i oblázků kolem nás. Netrvá dlouho a první objev je na cestě. Někteří nacházejí opravdu moc hezké kousky. Někomu se daří a sbírka trilobitů (asi by bylo lepší říci fosilií, neboť nenalézáme jen trilobity) se mu pěkně rozrůstá. Bohužel pozadu nezůstávají ani nehody. Naštěstí to nejsou žádné tragédie.. Nejprve jedno, pak druhé, třetí.. no zkrátka několik kladívek se rozhodlo, že už je to nebaví. Sestrojena byla na spravování a ne na rozbíjení. Tak si vzala do hlavy, že si hlavu od násady oddělí.. Někteří kvůli tomu i slzí.
Když máme každý svůj úlovek, sbíráme své věci a vracíme se zpět k vlaku. Měli jsme docela štěstí, protože do této chvíle jsme ani moc nezmokli. Jen občasné drobné mrholeníčko.
V Příbrami v Sokolovně ale zjišťujeme, že energie je v dětech více, než v nějakých 500 miliónů starých trilobitech a rozhodujeme, že se půjdeme ještě po večeři (v salónku místní restaurace) projít. Bohužel cestou se spouští ukrutný lijavec. Totálně promočení se vracíme zpět.
V neděli ráno se vydáváme směr místní aquapark. Někteří ale mají smůlu, protože mají „kraťasové“ plavky a nejsou vpuštěni do bazénu. Ti ostatní ale pořádně užívají hlavně tobogánu. Jsou tu dva, z toho jeden jede opravdu rychle. Hodinu a půl se cachtáme ve vodě, ale to už musíme balit a pomalu se vracet.
Ještě obědváme polévku všehochuťku, fasujeme svačiny, uklízíme a vydáváme se na cestu k vlaku. Cesta docela příjemná, až na příjezd do Stříbra. Zde začíná náš naštěstí jediný horor. Nejprve to vypadá, že se lidé z vlaku do autobusů nevejdou. Řidiči odmítají brát někoho „na stojáka“, všichni prý musí sedět. Několik řidičů odmítá vpustit skupinu s batohy.. Prostě hrůza. V zavazadlovém prostoru prý mají „cosi“ a nemohou ho otevřít. Obrovské zpoždění tedy nabíráme už ve Stříbře. Po dlouhém čekání odjíždíme do Plané. Cestou vidíme rozvodněné řeky, říčky, potoky i potůčky. Tam sedáme do vlaku a čekáme celou věčnost na autobus, který zajížděl i do Svojšína. Konečně se vlak rozjíždí. Naposledy jsme průvodčího viděli u Plzně a tak se blížíme do Chebu se strachem, jestli na nás počká přípoj na Vary. Dráhy opět nezklamaly a my zjišťujeme, že nám vlak ujel. Copak Sokolov, to je v pohodě, protože nám jede vlak za půl hodiny a jsme doma, ale 15 kamarádů z Lokte už nemá přípoj do svého milovaného města. Začíná tedy žhavení mobilních drátů a zajišťování odvozu auty ze Sokolova. Určitě si všichni, kdo pomohl odvézt nás domů, zaslouží poděkování. Zato pro České dráhy tentokrát nemáme vlídného slova.. :o(
Můj dojem? Akce byla více než vydařená. Mně, ale hlavně dětem se líbila. Tak třeba na další akci zase naviděnou. Teď nás čeká v létě tábor. Škoda, že zájem o něj je tak malý. Deset dětí by se nám ještě hodilo.