Po čase se nám opět povedla opravdu skvělá výprava. Kromě pěkného počasí, skvělých zážitků, množství srandy i dostatek členů, ale co je hlavní, všichni to byli velice aktivní členové. Jen namátkou: Markéta, Smajlík, Matěj...
Původně to ani nevypadalo, že nějaký Weiden bude. Ano, akce byla sice oznámena jen pár hodin dopředu, ale přeci jen... Ale jak jsem již psala, nakonec nás bylo opravdu požehnaně. Sraz byl v 8.00 před 6.ZŠ. Matěj přišel s několikasekundovým zpožděním. Pak už jsme se naskládali do jeho auta, sama se divím, jak jsme se tam vešli. Trochu podezřívám Matěje, že má auto z Harryho Pottera - tam taky věci vypadají zvenku normálně, ale uvnitř je ohromný prostor. Když jsme se usadili, vyjeli jsme směrem na Cheb. Nebe bez mráčků, sem tam výbuch smíchu... V Chebu na nádraží jsme vystoupili a absolvovali několik kilometrů do haly a poté na nástupiště. Kupodivu to všichni zvládli bez jakéhokoli remcání. Matěj chvíli uvažoval, že si nacvičí nějaké číslo se stepováním, ale pak už jsme ho odtáhli k vlaku. Na nástupišti 2 a 1/4 jsme nastoupili do vlaku a vyjeli vstříc dobrodružství. Matěj se nám pochlubil krásným novým fotoaparátem a vše neustále dokumentoval (letadlo, parašutistu, Smajlíka, mě, nádraží, větrné elektrárny...). Ve Weidenu jsme se prošli po obchůdcích. Po svačince, kdy si někteří koupili pizzu, jiní další německé speciality, jsme se vydali dále k bazénu. Také jsme potkali zajímavého muže, u kterého jsme usoudili, že jde o jakýsi typ mezi sportovcem a tanečníkem. V bazénu jsme nakonec byli jen tři hodiny, ač jsme museli dlouho přepočítávat hlasy. Ale většina nakonec přehlasovala. Užili jsme si plavání, řeku, tobogán... Také jsme se pak všichni občerstvili a tak to uteklo jako voda v bazénu. A už jsme opět stáli na nádraží a jeli do Marktrewitz (nebo tak nějak). Zde mi Smajlík za velice vysoký poplatek (asi 20 minut masáže a škrábání na zádech) dokonce napsal pár (19) řádek do cancu (3 řádky zabraly obrázky smajlíků). Po příjezdu do Chebu jsme jeli kus cesty autem až na Bismarckovu rozhlednu na Zelené hoře. Cestou zpět jsme se za pomoci odkvetlých pampelišek a jejich chmýří pokoušeli o umělecké fotografie. Také jsme nacvičovali hudební číslo a trénovali na letadla. Autem jsme jeli dále. Z celé další cesty si ze silnice vybavuji jen jeden úsek, a to kruhový objezd, který jsme objížděli dokola asi 3 krát. Co mě zaujalo, byly takové divné pohledy řidičů vedlejších aut. Nevím, co se stalo. Snad jsem měla něco ve vlasech...? Najednou jsme pak zastavili uprostřed temných lesů. Vystoupili jsme, i když nás Matěj musel asi 5 - 10 minut přemlouvat. Sešli jsme pár metrů a spatřili něco úžasného. Jak jsme se dozvěděli, mívali zde tábor skauti z Habartova. Ohniště, přístřešky, strážní věž, sauna, pec, lednička... Nejvíce se mi líbila voda a můstek. Úžasné romantické zákoutí! A to ticho!!! Smajlík navrhoval, abychom sem někdy zajeli s Kapkou. Zkoušeli jsme dát dohromady členy, co by byli ochotni sem jet. Dospěli jsme k tak vysokému číslu, že kdybych napsala seznam, nezbylo by místo pro tento text. Pak už jsme jeli do Sokolova. Než jsme rozvezli všechny členy domů, bylo už dost pozdě večer. Já jsem se domů dostala někdy před devátou. Nevím, ono i to, že je nás tolik, má někdy nějakou tu nevýhodu. Ale co... Hlavně, že to byl skvělý den plný zážitků a dobré nálady!