Ježíškova cesta
Autor: Matěj <matej.radar(at)centrum.cz>, Téma: Zprávy a zprávičky z akcí, Vydáno dne: 15. 12. 2008
V sobotu 13. prosince 2008 jsme se vydali spolu s kamarády z Lokte na další výpravu. Tentokrát jsme zamířili objednaným autobusem skoro až na vrchol Krušných hor – na Boží Dar. Zde je totiž již dávno podle tradice místo, kde sídlí Ježíšek. Před rokem byla oficiálně otevřena Ježíškova cesta…
Odjížděli jsme v sobotu ráno od Klubovny a za chvilku už v Lokti přistupovali další účastníci v čele s Veronikou. Cesta byla pěkně upravená, a tak jsme bez problémů byli už zhruba za 40 minut na Božím Daru. Z parkoviště jsme zamířili do infocentra. Hned tady jsme zažili něco, co nás ve městě a poslední roky moc nepotkávalo. 
Jednak krásná výzdoba domů (myslím tím tu přírodní výzdobu – nádherné sněhové čepice a křišťálové rampouchy) no a pak také nebezpečí s tím spojené. Nejprve jsme viděli pěkný „sešup“ sněhu ze střechy na chodník. Bohudík ale na druhé straně silnice. Ale po nějaké době čekala sněhová „kalamitka“ i na jednoho z nás. Naštěstí ale jen velmi malé razance.
Vyfasovali jsme Ježíškovské zápisníčky na zapisování úkolů po cestě a vydali se na naši pouť. Ze začátku dokonce i občas zasvítilo sluníčko, větřík (Fukačo a ten druhej…) byl docela rozumný, takže se nám příjemně šlapalo. Došli jsme k první zastávce, i když ne zcela bez problémů. Běžkaři se domnívali, že jim patří svět a tudíž i Krušné hory, celý Božák a tím pádem i cesty v lese. Měli jsme několik slovník rozepří, ale to nám nemohlo náladu pokazit. Vždyť cedule u zastávky jasně říkala, aby byli běžkaři ohleduplní k chodcům, že cesta je pro všechny.
Postupně jsme tedy zdolávali jednotlivé zastávky, cestou probíhaly menší a větší sněhové bitvy a nálada celkově byla dobrá. Jen nám to trvalo trošku déle, než jsme si představovali. Na začátku dne jsme se vydali na tu delší trasu, ale podařilo se nám na chviličku i zakufrovat (to proto, že nezkušení šli vepředu a pozapomněli se zastavit na křižovatce), takže jsme se museli kousek i vracet. V tu dobu se na chviličku schovalo sluníčko a my jsme měli tu možnost poznat, co umí silnější větřík. Takže u jedné zastávky jsme se rozhodli, že se vydáme zpátky a projdeme raději tu kratší cestu a přitom nakoukneme k nějaké té zastávce z delší tratě.
V tomto úseku jsme narazili na asi vůbec nejveselejšího běžkaře. I když Veronika tvrdí, že nejkomičtější byl ten, co jí byl do pasu a se slovy „Po dobrém to tedy nepůjde!“ si sundával rukavice… :o) Rozčílilo ho, že jsem mu sdělil, že nemám na krku ty děti kolem, ale šálu, že jsem jim vysvětloval, jak se mají chovat, ale to je hlavně věc jejich rodičů a prý abych si je příště nebral. Tak jsem mu odpověděl, že děti jsem si nevzal, ale jen svou manželku. Nevím, 
jestli byl rudý v obličeji ze zimy, nebo z toho, jak jsem mu na jeho připomínku o tom, že zavolá Policii, odpověděl, že to bude príma, že ta to asi těm dětem vysvětlí srozumitelněji. Jojo, až budu starý, tak se také zbavím na víkend dětí (pošlu je třeba do nějakého kroužku, nebo oddílu – třeba Kapka :o) a sám si pojedu užívat někam bez těch otravů a otrapů a budu poučovat ty učitelky a vychovatelky, aby si udělaly pořádek a jak to dělají špatně… :o)
Čas se chýlil a my se pomalinku ubírali cestou k poslední zastávce dnešního dne. Zažili jsme další fenomén hor. Ani ne v řádech minut, ale jen několika sekund se počasí úplně změnilo. Viděli jsme jen na pár metrů, taková byla „hmla“, foukal velmi nepříjemný fičák, do toho asi padal sníh, pokud to nebyl ten z luhů a luk, co nafoukával ten fičák… Potkali jsme na silnici zapadlé auto (Němec bez řetězů, bez tažného lana…), pokusili jsme se pomoci, ale marně. Auto drželo pevně v závěji. V chumlu jsme tedy došli k poslední budce, zde naposledy rozdali kartičky na zapisování odpovědí na úkoly a honem, honem do tepla, bezvětří a sucha – do infocentra.
V infocetru jsme napsali pohledy domů, které přijdou s tradičním Vánočním Ježíškovským razítkem, někteří hodili do schránky své přání pro Ježíška. Prohlédli jsme si minimuzeum a betlémy, nakoupili si nějaký ten pohled, turistickou známku, dali si razítko do cancáku, zapsali se do kroniky a pomalinku se rozloučili, abychom už zamířili k autobusu. Ten nás bezpečně rozvezl do Lokte a Sokolova, kam jsme téměř s atomovou přesností dorazili v 18:00 hodin. Cestou jsme si v autobusu ještě rozdali drobnosti, které jsme dostali za absolvování Ježíškovy cesty. Tak poslední ahoj a rozešli jsme se domů.
Myslím, že to byla docela povedená akce a pěkně nám to vyšlo. Nakonec i to počasí bylo ucházející. Tak děkuji všem, co s námi jeli, a těším se na další výpravu.