Malá sobotní výprava

Autor: Matěj <matej.radar(at)centrum.cz>, Téma: Zprávy a zprávičky z akcí, Vydáno dne: 25. 11. 2009

Tak nám to roční období nějak blbne. Už aj hen ten sněh padál a včil zas stromy kvetů... Zkrátka a dobře, na víkend Matěj neměl co na práci (slušnej humor... :o), ale hlavně již dlouho nebyla žádná výprava do přírody, tak jsem se rozhodl, že podnikneme takovou malou, skoro neohlášenou, výpravu - v sobotu 21. listopadu 2009. V pátek na Klubovce jsem tedy nadiktoval seznam věcí, časy a mohli jsme se těšit na sobotní překvápka...

...a že jich nebylo málo! :o) Nebudu počítat to, že jsem přišel trošičičku, ale opravdu jen malilinkato později na sraz, než ostatní. Na omluvu bych chtěl podotknout, že mne zdržel pan Spánek. Ale už jsem mu také vynadal. Před nádražím již postávala nějaká individua, která mi chabě připomínala Kapky. Můj ostrý pohled jim nedovolil přeběhnout za mnou na druhou stranu silnice mimo přechod, tak jsme se pozdravili, až když jsem přešel za nima. (Samozřejmě na tom přechodu.) Vítali mne se slovy, že je nás šest. Slušné číslo, tak nějak se pěkně dohodneme, shodneme. Ale stejně jako to počasí to byla jen aprílová hláška. Neboť v hale čekaly další Kapky. Celkem tedy 14 kousků a má maličkost. Pokusil jsem se jim vynadat, proč přišli dřív, ale nakonec z toho zbyla stejně jen omluva, že jdu o nějakou tu vteřinku později já. :o) Cíl dnešní cesty: Komářiště a v lese hry...
Vydáváme se tedy pěšky po modré turistické značce kolem potokořeky a přicházíme do Svatavy. Někteří cestou hledali bezdomovské křeslo. Asi aby mohli zajít na pokec a nemuseli u toho stát. Chodíme vesele sem a tam, až se dostáváme na křižovatku, za kterou je měřič rychlosti pro auta. Zrovna jedno projíždí a radar zobrazuje číslo 42km/h. „A kdybych tam běžel, to by to také ukázalo?“ ptá se kdosi. Odpovídám, že ano, ale to už to první zkouší. Rozebíhá se (polovysoký start) a uhání, seč mu nožky, tedy vlastně tělo nožkám, stačí. Display zabliká a zobrazuje se 16 km/h. No, nic moc... :o) Ale to už se na trať vydávají další a další. Já šmejdím očkem hlavně na silnici, aby se někde nevyřítil nějaký silniční blázen. Ale je vidět hodně daleko a provoz téměř nulový. Ti, co mají rychlost změřenou se vrací a snaží se svůj i cizí rekordy pokořit... No, čas pěkně ubíhá... :o)
Konečně se hneme z místa a já už nedovoluji se vracet na startovní polohu. Všichni se tedy hromadným úprkem snaží zařízení zmáct. Cosi tam zabliká, zobrazí se rychlost (asi rychlost světla) a my pokračujeme dál. Neujdeme však ani 50 metrů, když objevujeme další atrakci. A to jsou houpačky, prolejzačky, lana, drncákové houpačky, tyče, žebříky, klády... no já nevím, co všechno tam je. „Matějííí, můžemee?“ „Ale no jo... .o)“ Frrrr a dětské hřiště i to fotbalové je obsazené. „Rozhoupej mě!“ „Pusť mne.“ „Větší drncáky.“ „Kdo vejš...“ Tyhle a i jiné hlášky slyším tady dokola. Opět pořádné řádění. No, čas pěkně ubíhá... :o)
Sbíráme se a vypravujeme se na další pouť. Jdeme kolem potůčku a já si říkám: „Tady musela chcípnout nějaké ryba. Cítím rybinu a to dost silně.“ Aroma ryb však neslábne, ba naopak, ani když už se od potůčku vzdalujeme. Zastavujeme se u zámečku, já vykládám, jak se tady spřádala příze, že tahle budova patřila k tomu, jak se vyrábí vlna a podobně... A najednou Zondra zjišťuje ne hroznou, ne šílenou, ani skandálně děsivou, ale přímo hororovou věc... a to.... že ráno vyšel, v batohu měl svačinu a to v podobě sušenek, pití, termosky, rohlíků, ale hlavně.... ale hlavně... no.... no hlavně v krabičce měl rybí salát! Měl... Salát byl ráno možná v krabičce, možná tam byl ještě když se Zondra začal houpat... ale teď již rozhodně nebyl jen v krabičce. Jeho veličenstvo se rozprostíralo po celém batohovém království...! Bílý salát byl prostě všude... na láhvi od pití, na termosce.. u rohlíčků, něco malinko v kelímku, ale hlavně zaplňoval vnitřek batohu. Mastné skvrny se však již prodraly ven, částečně se usídlili na bundě... Prostě katastrofa. Zondra oddaně lžičkou nabírá salát z různých zákoutí batohu a hází jej zpět do kelímku. Pach se line kolem. Chvilkami drobnými kapesníčkami utírá láhev, termosku... rohlíky jsou zasaženi příliš na to, aby se dalo říci, že si zachovali společenské dekorum... Hrůza hrůzoucí. Ostatní přikukují, někteří se neubrání smíchu (to cizí neštěstí potěší nejvíce... :o) a někteří se naklání nad Zondru a jeho batoh (se zacpaným nosem) a konstatují: „Mně se dělá zle, asi budu blinkat!“ Nutno však podotknout, že směs, která se v batohu vytvořila již nauzeu připomíná... No, čas pěkně ubíhá... :o)
Ještě že nosím ty náhradní pytlíky a tašky a toaletní papír... tak nějak se podařilo alespoň částečně zmírnit škody, které ti mrtví žábromajci způsobili a my pomalinku pokračujeme dál. Já již dopředu přemýšlím, jak to uděláme ve vlaku, až pojedeme zpět, když tato lokálka nemá nákladní vagón a na hromadu s uhlím přeci Zondru posadit nemohu... .o) No, čas pěkně ubíhá... :o)
Zastavujeme se u památníku ženského koncentračního tábora ve Svatavě. Opět drobná přednáška z minulosti, hlavně proto, abych umlčel humor některých, kteří si ze sochy dělají legraci. Trocha historie nikoho nezabije. Tak i já pátrám v paměti a sděluji vše, co o tomto místě vím. Pak se zvedáme, já trochu váhám, která z těch mnoha cest, co tu vede, nás zavede na Komářiště. (Přeci jen jsem tam nějaký ten rok nebyl... asi tak 9 – 10 a mezitím se to tu nějak změnilo, rozrostlo, rozestavělo a dostavělo.) Chvilku váhám a pak rozhodně říkám: „Tudy!“ Jdeme jen pár metrů a míjíme dům se zahradou, kde mají u domu postavenou velkou kovovou voliéru. Na chvilku se zastavujeme a pohledem šmejdíme, jestli neuvidíme nějakého toho opeřence, nebo co. Nic, nic... už chceme jít, když v tom se otevírá u domu okno a paní pouští na větve ve voliéře dva krásné nezralé (zelené) papoušky. Ty ladným plachtivým pohybem přelétnou na kraj voliéry a tam se usadí na větvičky. „Jéééé!!!!“ „Kelišová, nediv se všemu...“ :o) Ale i já obdivuji. Jdeme tedy k plotu a civíme do zahrady. V tom se začnou otevírat elektrická vrata a pán z domu na nás volá, že můžeme jít dovnitř. K voliéře. Přistupujeme tedy blíž, obdivujeme ty krasavce. Za chvilku přichází majitel osobně, otevírá dveře do voliéry a nabízí nám, že můžeme jít také. No kdo by odolal, že? Prostě paráda. Natahujeme ruce, hladíme si papagajce, vyzvídáme co a jak, co papají, jak jsou staří a tak dále... Samolitr, že blikají blesky, cvakají spouště fotoaparátů a mobilů. No, čas pěkně ubíhá... :o)
Už musíme dál... tak se loučíme a pokračujeme do kopce směr lesy, louky, hory. Cestou ještě vidíme dům, který je pěkně porostlý nějakou tou popinavou kytkou. Z jedné strany opadavou a z druhé neopadavou. Jukneme přes plot na pěkně uspořádaný domeček (no aby ne, když cedule na plotu říká, že je zde keramická dílna – to asi bude někdo, kdo má cit pro estetično... :o) Ještě hodíme oko na jmenovku, zaváháme, jestli tady nenajdeme Žolíka, ale pokračujeme na kraj lesa. Úpe Boží les. Přímo ideál na nějaké hry. I když nutno říci, že čas návratu je již za dvě hodiny. A je to mnohem, mnohem méně, než jsme strávili do této doby... .o))) Tak sundaváme batohy, kráčíme do lesíka (ne na čekanou) a já se nadechuji, abych začal vysvětlovat pravidla. V tom mi do oka něco padne. Ale není to smítko. Tedy jen tak nějaké obyč smítko. Padne mi tam celý militarista! Druhé Božínku... Airsofťáci jsou tady. Klucí v maskáčích, kuklách s kuličkovkou v ruce tady řádí a asi chtějí řádit... :o( Tak se klidíme zpátky na cestu. No, čas pěkně ubíhá... :o)
Jdeme, jdeme, jdeme... Komářiště nenalézáme. Jsme totiž moc... moc... moccc.... no, buď moc vlevo, nebo moc vpravo, nebo moc na severu, nebo tak něco. Neva. Půjdeme příště, alespoň máme důvod... Využíváme však docela pěkné rovné louky, kde se zastavujeme a nejprve klábosíme. Já, jako obvykle, říkám: „Máme málo času. Uklidněte se, ztište se... ať si stihneme něco zahrát. Za hodinku a čtvrt už musíme být zpátky na nádraží...“ No konečně se daří, odkládáme batohy a zahajujeme první hru. Na zahřívání jsme zvolili na třetího... Pak ještě mrkaná, trojnožka... a u té se obzvlášť bavíme. Už - už bychom měli mířit dom, ale Kapky žadoní, že ještě jednu hru. Tak jo. Zfoukli jsem tedy ještě dvě hry, ale pak již musíme kvaltovat. Přestože se Mirča snažila vyhrožovat, že pak budeme muset běžet (a ostatní křičeli, že jo), jdeme jen svižnějším tempem. Vybírám tu nejkratší cestu. Sice nic moc kolem silnice, ale to zvládneme... No, čas pěkně ubíhá... :o)
Pomalu se dostáváme do Sokolova, někteří se diví, že existuje místo, kde končí Svatava a začíná Sokolov... ale to se už blížíme (neplížíme) k nádraží. Zde se rozcházíme. Podáváme si ruce, loučíme se, řehtáme se a společně se shodujeme, že to byl moc príma den. A i když ráno to na obloze vypadalo chvilku černě, teď na nás občas sáhne i to sluníčko. Ještě tedy poslední ahoj a vydáváme se domů, na pořádný svačinooběd. No snad nemáme file... :o)