Na sobotu 20. září 2014 habartovští pionýři naplánovali 23. ročník turistického pochodu „Habartovské toulky“. Zúčastnili jsme se již mnoha předchozích ročníků, tak jsme si akci zapsali i na letošní rok.
Na autobusovém nádraží se brzy ráno sešlo 6 kamarádů, kteří se rozhodli, že sobotu stráví společně venku. Sedmý človíček se měl připojit později. Mischel vybrala trasu 18km a po obdržení lízátka na cestu, jako zdroj rychlých cukrů jsme mohli vyrazit. Nejprve k velkému kameni v Habartově po žlutém vlastním značení a pak... No a pak se značka nějak ztratila. Ale Goofy zavelel a šlo se.. Nevím, jestli dobře nebo špatně, protože značky tam nebyly, ale po nějaké době jsme došli k cestě a na ní se opět objevila žlutá značka. Cestu bylo hub jako hub. Hm, to není moc dobré přirovnání, tak změna: Cestou bylo hub, jako maku. To už je lepší. :o) Mischel se pokoušela nějaké sbírat – samozřejmě neměla ani nůž, ani košík, ale pohotový Pepča se nabídl se svým nožíkem a svůj složený šátek nabídl jako sběrný vak. No naštěstí to Mischel drželo jen několik minut, takže jsme ty plísně (tedy pardón, houby) nechávaly svému osudu v lese. Ale musím uznat, že takové mochomůrky vypadaly úplně skvěle! Fakt nádhera. Takhle jsem došli až do Anenské vsi, kde zmizela autobusová budka a kde jsme narazili na kamarády z Bukovan a také jsme se zde setkali s Rákosníčkem, který se k nám přidal.
Odtud cestou necestou, švestkou nešvestkou, jablkem, nejablkem až do Hřeben. Zde jsme potkali „kafíla“. Naštěstí někdo správně rozluštil, že to nebyl jen tak obyčejný kafíl, ale kocour Garfield. Tedy tak ho pojmenoval Rákosníček. No po pravdě moc vypasený nebyl (rozuměj Garfield, ne Rákosníček), tak jsem se s ním rozdělil o salám, co jsme měl v housce na svačinu. (Samozřejmě že s Garfieldem, ne s Rákosníčkem.) Jenže Rákosníček se rozhodl, že Kafíla uhladí, a tak jsme na něj museli dlouho čekat. (Na Rákosníčka, ne na Garfielda.) Naštěstí pomohla lest, kterou vymyslela Mischela... :o) Společně jsme tedy doklopýtali až na nádvoří zříceniny hradu Hřebeny, kde nás přivítal ohýnek a razítkovací kontrola.
Pepča se rozdělil o své buřtíky, takže kromě Rákosníčkovi klobásky se opékaly i ty. Nevím úplně přesně, kdo si na nich pochutnal, ale kus „masa“ jsme viděl v ruce u Mischel a jednu vidlici držel v ruce Goofy. Seděli jsme, svačili a asi bylo teplo, protože se Mischel rozhodla, že se převlékne jen do trička. Sluníčko hřálo ze shora a trošku i ohýnek s celkem dvěma polínky dole.
Po svačině jsme se sbalili a vyrazili po modré (to zavelela Mischel) směr Krajková. Cestou jsme potkali několik „stromů“, které Rákosníček věnoval jednomu členovi. Cesta utíkala pod nohama, jen jsme je museli pravidelně zvedat. Najednou tu byla další odpočinková zastávka u silnice. Ještě jsme stihli poslat turisty v autě, co chtěli vidět Cibulku (to je nová rozhledna mezi Olovím a Krajkovou) poslat špatným směrem (samozřejmě že ne záměrně...) :o) Sluníčko stále krásně svítilo a také hřálo. Po silnici jsme došli až do Krajkové, kde se Mischel s Goofym šli ponostalgiovat k jejich rodnému domu. Také se Mischel podařilo krásně vysvětlit Rákosníčkovi, co je to kašna. Tak kdybyste nevěděli, co je to kašna, Mischel vám to jistě ráda vysvětlí. Kašna je: Tohle. No a je to... :o)
Ještě jsem prošli Krajkovou po silnici a za cedulí jsme odbočili na nově vybudovanou cestu. Jak to okomentovali Goofy s Mischel, zase až tak úplně nová nebyla, ale pak říkali, že byla nová, ale jen ten konec byl nový. Rozumíte? Ne, tak čtěte znovu... U kapličky jsme odbočili doprava a přitom začalo úplně normálně a skutečně hřmět. Opravdu. A to několikrát. Tak jsme raději přidali do kroku, což bylo úplně zbytečné, protože rychlost skupiny se nezjistí tak, že se zprůměruje rychlost všech členů skupiny, ale že zjistí, kdo jde nejpomaleji a to je pak rychlost celé skupiny. A protože se Rákosníček rozhodl, že z lučního kvítí naaranžuje krásnou kytici, jaksi se rychlost naopak pozastavila. :o) V jednu chvíli spadlo asi 27 kapek z nebe, tak jsme se rozhodli schovat se v háječku. Zdálo se, že jako neprší, tak jsem to šel zjistit. Rákosníček na mne zahulákal: „Kdyby se ti něco stalo, tak pozádně zvi!“ :o) Zjistil jsem, že vlastně neprší, tak jsem zvolal: „Já vás všechny zvu!“ :o) Což byl jasný pokyn opustit skrýš a vydat se na poslední úsek směr Habeš. Nově vyasfaltovaná cesta nás přivedla až do Habartova. V cíli na nás čekal diplom a nějaké drobnosti.
Musím říci, že to byl opravdu moc pěkný den. Sluníčkový, prohřátý s kapkou kapek. Díky za něj.