V sobotu 22. listopadu jsme se vydali na první letošní výpravu spojenou se sněhovou nadílkou. Naše cesta vedla vlakem do Luhu nad Svatavou a poté jsme se vydali pěšky zpět do Sokolova.
V pátek na Klubovce jsem chviličku zaváhal, jestli sobotní výpravu rovnou nezrušit, protože za okny řádila vánice, padal sníh, ale hlavně rychlost větru byla obrovská. Avšak dal jsem na prorocká slova naší kamarádky – meteorologošky-amatérky a rozhodli jsme, že se přeci jen v sobotu ráno na vlakovém nádraží sejdeme. A kdyby náhodou ještě pořád padaly trakaře, tak akci upravíme.
Nicméně jsme zakoupili jízdenky do Luhu, rodičům na nádraží sdělili, že se vrátíme trochu dříve, než byl plánovaný návrat, a nasedli do vlaku. Počasí totiž bylo o moc lepší než v sobotu. Bylo však, Bohužel, proměnlivé. Bohužel proto, že jsem to pěkně zazdil a ráno jsem se vůbec nezastavil v klubovně pro propriety, které jsme ten den potřebovali. V plánu totiž byl i ohýnek, opékání buřtíků a dalších pamlsků. O výstroji (pomůcek na hry) ani nemluvě.
Vystoupili jsme tedy v Luhu z vlaku a po mostě jsme přešli Svatavu (tedy tu řeku :o). První šoking-šok dostala naše
kamarádka meteorologoška-amatérka, když jsme přišli k rozvodněné řece (ani nevím, jak se jmenuje, ale směle bych ji nazval rezivka) a tu jsme měli za úkol překročit. Tedy ne nějakým velkým krokem, ale po mostě. No pravda, nebyl to poslední model amerických architektů (viz obrázek), a také byl malilinkato v rozkladu, ale svou funkci ještě sloužil. No nakonec se podařilo a my šťastně pokračovali.
Šok druhý naší kamarádky meteorologošky-amatérky byl výstup na Himaláje. Kdo nevěří, že jsou i u Svatavy, tak ať tam běží! Nic jiného neporadím. Naštěstí to ale nedopadlo úplně nejhůře a čekat jsme museli na Kristýnku, která se loudala vzadu. Když nás došla (několikaminutové zpoždění na úseku asi tak 200m), myslel jsem, že ji budu muset dávat první pomoc. Těžké oči, propadlé nohy a kymácející se dech. Ne, oprava: Těžké nohy, propadlý dech a kymácející se oči. Hmm, taky ne.. Tak holt ta poslední možnost. (Čtenář si jistě doplní sám. – Případně si napište o písemnou opravu, zašlu vám…) Ptali jsme se, jestli „dobrý“ a odpověděla, že „dobrý“. No moc to tak nevypadalo. Nastal však třetí šok, ale ne jen kamarádky meteorologošky-amatérky, ale i můj, když nám Kristýnka sdělila, že dělá atletiku! :o) No vtipné…. :o)))
Nahoře jsme se zahnízdili na více jak hodinu. Proběhlo několik sněhových bitev a nakonec jsme zasoutěžili družiny proti sobě. Každá družina dostala za úkol vybudovat stavbu a pak začal boj… Municí bylo, jak jinak, střelivo ze sněhu a obě družiny se snažili stavbu té druhé „udolat“. To se povedlo Černé družině, zatímco její výtvor zaznamenal jen pár škrábanců. Ale bylo to hlavně proto, že stavbou Černé družiny byla hora Říp, zatímco Zelená družina postavila nádhernou… (to jsem ale skleróza…).
Další zastávka byla u jeskyně. A snad bychom se i zdrželi déle, přeci jen upekli nějaký ten buřtík, i když už jsem předtím rozhodl, že to dnes z časových, větrných a dispozičních důvodů vynecháme. Ale naše kamarádka meteorologoška-amatérka měla asi další šok. V pořadí již čtvrtý. A "asi" píši proto, že jsem to neviděl. Jen jsem to slyšel… Mohu se jen domnívat, jak to bylo. Ale představuji si to takhle: protože naše kamarádka meteorologoška-amatérka byla v zadní části naší skupiny, dorazila k místu, kde se schází k jeskyni, trošku později a uviděla ten příkrý svááááh. A jelikož jsem slíbil (a to byla pravda), že dnes nepůjdeme nic náročného… asi se jí to nějak rozpomenulo (nebo co :o) a vzduchem ozvěna vracela něco jako: „Já tě nenávidíím…“ Nebo něco podobného. :o)) No zkrátka jsme se sebrali a šli dál. Členy ani nezaskočila pěšina, která najednou skončila. Ti nejmenší zmizeli v hustém porostu čehosi, co připomínalo husté křoví… a ostatní bez řečí následovali. Na konci dostala naše kamarádka meteorologoška-amatérka dárek. Krásného hřiba. A ani jí nevadilo, že je ze sněhu. Víc ji zaskočilo, že to byl satan.
Na dalším úseku cesty nás čekal moc príma strom. Nejprve jsme soutěžili, kdo dá kolik sněhových zásahů. Pak se házení koulí tak vygradovalo, že jsem slíbil sladkou čokoládovou odměnu tomu, kdo „nejvejš“. Chvíli držel prvenství Kuba. Pak Smajlík a toho trhla Mirča. No nemohl jsem se na to dívat a tak jsem veškerou energii vydal do pravé paže a koule letěla sakra vysoko. Dlouho jsem tedy držel prvenství já. (Nevím to přesně, ale muselo to být několik týdnů.) Pak opět zabodovala Mirča. Tu už se mi „přehodit“ nepodařilo, ale Smajlíkovi ano. Stal se tedy celkovým vítězem. Nicméně čokoládové potěšení čeká i na ostatní, kteří se horlivě snažili ukořistit prvenství. Ouplně bych zapomněl poznamenat, že jistá skupina se nás pokoušela na tomto místě tajně dohnat, zešpionážit a napadnout. Jsme rádi, že se tak nestalo a ze svého úkrytu vyšli bez dalšího boje.
Poslední dnešní zastavení bylo u zastávky vlaku v Podlesí. Čistá hladká plocha sněhu vybízela k výtvarné činnosti. Začaly vznikat krásné výtvory. Například… (a sakra, zase ta paměť…), ale myslím, že to byl leguán
, nebo nějaký jiný ještěr – i když s naší kamarádkou meteorologoškou-amatérkou jsme se shodli na tom, že to vypadá, jako moc pěkný Falco – tedy ne ten zpěvák, ale ten pejsek z Nekonečného příběhu. Dále pak miniiglů, sněhulákový Stonehenge, andílci jenda (jedna) báseň (to jsem byl prosím já a Mirča), ale i klasický pěkná Huhulák. Šok pátý, předposlední dnešního dne naší meteorologošky-amatérky nastal, když se začalo hlasovat, jestli pojedeme domů vlakem, který má přijet za cca 6 minut, nebo jestli to dojdeme pěšky. Vyhrálo to se značnou převahou pěšky…
Do Sokolova na nádraží jsme přišli v půl třetí. Jo a ještě jsme si prohlédli ten nový most, co po něm jezdí vlaky a vede přes řeku a co je tak slavný, páč ho převáželi tůdle v noci po silnici a dlouho a je moc dlouhý a ještě k tomu strááášně těžký. Takže na nádraží jsme se rozloučili a pomalu se začali rozcházet. Ještě jsem vyprovodil naší kamarádku meteorologošku-amatérku k vlaku, kde si myslím, že zažila dnes poslední – šestý šok. Tedy myslím si to, protože nejdřív dělala, že mne nezná, pak volala něco takového, jako že je to poslední výprava, které se zúčastnila, a pak zase dělala, že mne nezná. A to jsem na ni jen trošku přes koleje a nástupiště volal, aby dbala své bezpečnosti v kolejišti, a aby se nedivila, že vlak přijíždí pozdě, protože spadly na trať tři vločky a už ráno vlak zaskočila ta hrozná rosa na kolejích… :o)
Tak, kamarádka meteorologoška-amatérka odjela, a my, co jsme zbyli a neodvezli si nás rodiče, jsme počkali na linkový
autobus. A nemuseli bychom čekat tak dlouho, kdybychom si mohli přečíst, že jede jeden dřív z té druhé zastávky, ale to nám znemožnili nějací chuligini, co strhli ten jízdní řád. Nakonec jsme se dočkali a nastoupili. Uvnitř to sice připomínalo více mrazicí box, než autobus, ale pohodlně nás odvezl na Michal, kde se někteří i rozloučili a pak jsme skutečně zamířili domů.
Myslím, že to byla docela pěkná výprava, i když jsem ji právě už na začátku zazdil tím, že jsem se ráno nezastavil v klubovně pro ty věci… Ale o tom je už ta další pohádka (tedy, co to povídám, příběh!), který si jistě budete moci přečíst někdy příště. Tak ahoj na další výpravě.
