Velikráva 2009

Hned v úvodu, dokud máte možnost se na to vykašlat a nečíst dál, varuji,že tento článek je mým vlastním pohledem, vzpomínkou i poděkováním. Pokud byste chtěli objektivní pohled, zkuste ukecat někoho jiného, ať napíše pár řádků…;o)

  DEN PRVNÍ (čtvrtek, 9.4.2009) Ve čtvrtek jsme se sešli na nádraží. Sraz byl až ve 13:30, tedy neobvykle „pozdě“, což pro mě mělo velikou výhodu-mohla jsem v klidu balit až ráno a pak jít pomalu pěšky do města na vlakové nádraží, kde jsem se připojila k ostatním členům, konkrétně k Matějovi, Mirče, Simče, Ádě, Smajlíkovi, Sabče, Patrikovi, Martinovi, Ropuše, Báře, Elče, Naty, Skřítkovi, Golemovi, Kubulovi, Pepčovi, Mikovi, Ondrovi, Myšákovi a Dušanovi. A za chvíli jsme už mohli nasednout do vlaku a vyrazit do Aše. Velikou vzácností bylo, že Matěj nejel autem, ale s námi vlakem. Přestoupili jsme v Chebu a odtud pokračovali do cílového města. Po vystoupení z vlaku jsme vyrazili do DDM Sluníčko, kde byl později ubytován i jeden další oddíl… Už cestou jsme stačili jednomu členovi přisoudit pro jeho vizáž novou přezdívku… Po krátké chvíli jsme zamířili do blízkého Penny a nakoupili si několik sladko-slaností na posilnění. Já ochutnala svoji letošní první ruskou zmrzlinu. Zatímco jsme čekali před obchodem a pozorovali slevy na bůček, kachnu a jiné věci, Matěj sháněl krutony do polévky (krutony, pořád jen krutony) a další věci. Ale nakonec se vše podařilo a my společnými silami (asi tří kluků) donesli nákup na základnu. Cestou jsem obdržela od dobrovolníků dvoje brambůrky – tak obětavé lidi v oddíle máme. Já si naopak koupila jedny své vlastní, za což jsme si vyslechla neskutečnou kritiku, nejen ze strany Mirči. A nakonec jsem byla odhalena, že nechutné brambůrky rozdávám (a nikdo už podruhé nechtěl) a další zahazuji nenápadně cestou… bylo mi doporučeno ať si je příště nekupuji. Ale já byla opravdu přesvědčená, že mi chutnají-než mě ostatní ujistili o opaku…;o) Vzápětí jsme vyrazili na rozhlednu. Bohužel byla zavřená a tak jsme se jen pokochali. Osobní vzpomínka: focení s Mirčou, která mě zákeřně polechtala a já se na fotografii svíjím smíchy… K večeři byla fenomenální polévka s krutony a strouhaným sýrem. A před spaním jsme se všichni sešli u kluků v pokoji a Matěj hrál na kytaru a my jsme s ním zpívali. Moc krásný večer… Hláška dne: Při telefonátu jedné Kapky domů jsme se dozvěděla, že jsme byli na zkamenělé rozhledně…
  DEN DRUHÝ (pátek 10.4.2009) K snídani jsme měli paštikovou pomazánku, poté nás nohy donesly na nádraží. Za úspěch považuji Matějovo podivení, že jsme byli nějak moc rychlí-když přišel ke kruhovému objezdu (který tam ale skutečně byl, Verčo;o)), my nikde - byli jsme už na nádraží. Vlakem jsme dojeli do Františkových Lázní. Někteří se drželi původního pokynu a pronásledovali paní, jiní se nechali zmást veverkou, tuším, že její konec (veverky) byl neslavný-v žaludku Matěje… Došli jsme k hlavní zóně, kde zazněla hláška druhého dne - Simča s Áďou se dychtivě zeptaly: „Matěji, můžem jít na Františka?“ Poté co jsme se uklidnili a smích se utišil, zamířili jsme tam všichni. Několik společných fotografií. Zajímavost: pravděpodobně nám v oddíle otěhotní Patrik a Skřítek… Pokračovali jsme na Ameriku, někteří testovali své zažívání u různých pramenů. A tak jsme došli na Ameriku, následně si prohlídli zvířátka (pro některé šlo o přerostlé motýly - dotaz: „To už je ta motýlí farma?“) a „vláčkem“ (podle mě vláčky vypadají jinak) jsme jeli zpět. Zatímco Matěj si užíval veselých zážitků s daňovými doklady, my vyrazili zpět k Františkovi a dali si 15 minut rozchod. Když jsme se za 20 minut sešli, mohli jsme tedy po 25 minutách vyrazit. Pokračujeme na Motýlí farmu - cesta je úmorná. Silnice, vedro… naštěstí pak kdosi (myslím, že Simča) začala své okolí chladit vodou v rozprašovači (od voňavky). Prohlédli jsme si motýlky, živé i přišpendlené, nakoupili suvenýry a pokračovali dál na SOOS. Jen Mirča už to s námi nemohla vydržet a raději šla na druhou stranu. My ostatní jsme další úsek cesty zvládli a zkoukli některá naše převtělení z minulých životů (z období prvohor a čtvrtohor), zkonstatovali módní čepice z prvohor či druhohor a pak vyrazili na okruh. Zde jsme pro změnu navštívili místo , kde se vyrábí coca-cola, vypadala opravdu velice „vábně“. A dál už jen posilnění a občerstvení a vyrazit zpět. Ve Františkových Lázních se k nám vrátila i Mirča a do Aše jsme dojeli všichni společně. K večeři byly, tuším, zapékané těstoviny. Jaksi záhadně jsme měli o jeden hrnec kolínek navíc… Tento večer jsme bohužel nezpívali…
  DEN TŘETÍ (sobota, 11.4.2009) Hlavním programem dne bylo aquaforum. Zezačátku to však vypadalo, že k cíli možná ani nedorazíme. Pro chování některých kapek Matěj rozhodl, že půjdeme pěšky. Jediná Mirča, která nás už zase měla plné zuby a navíc jako jediná nezlobila, směla jet vlakem. My ostatní došli k Penny (někteří stále nevěřili, že půjdeme pěšky), dále pak po modré turistické značce. Cestou jsme se zastavili na zmrzlinu a pak naše kroky pokračovaly až k druhému nádraží v Aši. Nakonec jsme vlakem jeli odsud, ale chybělo málo a šli bychom pěšky dál… Před aquaforem jsme se setkali s tím oddílem, který byl ubytován ve vedlejším pavilonu DDM v Aši. Zrovna se chystali k odchodu. Kromě mě a Martina si šly Kapky užívat vody. My dva jsme vyrazili křížem krážem přes park a město. Za nejhezčí zážitky dne považuji posezení v parku a palačinku se zmrzlinou. Sotva uběhly nějaké tři a půl hodiny, vydali jsme se zpět. Kvůli Matějovi jsme oba prohráli sázku, kdo nás spatří první. Také jsme si před bazénem vzájemně volaly s Mirčou, neboť jsme netušily, že stojíme pár kroků od sebe… A následně jsme opět zamířili na vlak a vrátili se po známé trati zpět. K večeři byly kuřecí řízky. Snad poprvé v historii oddílu jsem zažila, že jich bylo tak moc, že kromě toho, že jsme si mohli přidávat do aleluja, navíc ještě zbyly (přes 20 řízků) a tak jsme je měli další den k svačině… (rozhodně jsme odmítali dodržet „večeři dej nepříteli“) A večer opět Matěj hrál na kytaru na dobrou noc a kdo chtěl, připojil se svým hlasem.
  DEN ČTVRTÝ (neděle, 12.4.2009) Jak jsem v průběhu dne slyšela několikrát z úst Kapek, ohromně to uteklo a přiblížil se čas odjezdu. Neděle byla dnem částečně odpočinkovým. Nejeli jsme nikam dál, jen chodili po okolí. Navštívili jsme opět rozhlednu, tentokrát otevřenou, a vystoupali po schodech na vrchol, kde nás čekal úžasný rozhled. Úplně nahoře jsme se pak dohadovali, kterým směrem vyrazíme. Zatímco někdo ukazoval na okno směřující k Norsku, jiní volili Španělsko či Francii… Když jsme sestoupali dolů, čekalo nás hromadné focení. Jaký byl náš šok, když jsme se dozvěděli, že po boji se sluníčkem, po překonávání se a hledění nahoru do světla, aby Matěj mohl fotit, po přebíhání z jedné strany rozhledny na druhou a po složité snaze seskupit se do tvaru kapky nás nevyfotil, ale zaměřil se na detail Martinova obličeje… V následující pauze jsme se dozvídali, co jsme byli v minulém životě. Kromě toho, že Simča byly žirafa, Matěj mrož, Smajlík slon a Mirča jablko, mě nejvíce zaujalo, že kdosi byl plankton. Bohužel si nevzpomenu kdo… A pak jsme šli zpět k DDM, kde zůstal odpadlík (Mirča tentokrát pokračovala v cestě). Ostatní zamířili na hraniční kameny. Jakožto odpadlík mohu konstatovat jen to, že jsem prospala 3-4 hodiny s probuzením ve formě Matějových pokusů dovolat se mi. Po návratu následovaly klasické soutěže-hledání vajíček a malování velikonočních balonků. To už však opět nastal večer a my se věnovali přípravě večeře - a to vskutku neobyčejné. Celá akce trvala několik hodin-již od prvního Matějova podezření. Mleté maso se mu nějak nezdálo. Následovalo několik speciálně zvolených jedinců, kteří maso ochutnávali a měli se vyjádřit, zda to budou jíst či ne. Až na Áďu, která obecně mleté maso nejí, tři lidé řekli, že jim maso chutná. Přesto byl udělán kompromis. Rizoto se udělalo do dvou pekáčů - do jednoho masové, kam nám Matěj nedal ani kousek zeleniny, do druhého zeleninové. Musím podotknout, že masové se rozhodl dělat v pesimistické černé troubě, zeleninové v čisté bílé. I tento den vznikla pěkná hláška. Jedním z ochutnávačů byla Žaneta (čili „Žofré“ neboli Patrik). Sotva řekl, že je maso docela dobré a odhadl jej na kuřecí, odcházel z kuchyně a já k Matějovi prohodila „Říkám celou dobu, že je to ze psa“. Nato Žaneta s hrůzou v očích nakoukla zpět do kuchyně a s upřímně vyděšeným hlasem se zeptala „To je pes?!!!?“… Pravda byla venku… Aby Matěj netrpěl, snažila jsem se zařídit, aby jeho styk s onou částí rizota byl co nejmenší. Když jsme s Mirčou nandávaly jídlo, byly jsme jasně upozorněny, že se nesmí rizota navzájem smíchat, resp. ani kousek masového se nesmí dostat do zeleninového. Byla vydána různá opatření, např. pokud chce člen od každého trochu, prve musí být nabíráno zeleninové, aby se nedotklo masového aj. Během celé večeře probíhalo toto divadlo za neustálého smíchu, především Simči a Ádi. Večer jsme se opět sešli u kluků v pokoji, kde k nám Matěj chvíli (dlouhou) mluvil (např. o kvalitě spacáků aj.), poté se opět hrálo a zpívalo. Spát se šlo po půlnoci…
  DEN PÁTÝ (pondělí, 13.4.2009) A nastal poslední den Velikrávy. Jak nám bylo řečeno již předchozího večera, byl zákaz šlehání holek a polévání kluků až do stanovené doby k tomu určené. Krátce po budíčku pak byly holky upozorněny, že mohou utéct ven, avšak pouze do areálu DDM. Rozprchly jsme se tedy a po chvíli vyrazili kluci s pomlázkami. Musím konstatovat,že někteří se poměrně rychle vzdávali a když holku nemohli chvíli dohonit, vydali s jiným směrem. Přesto jsme byly všechny postupně dohnány téměř všemi kluky. Následně jsme se však rozhodly pro odvetu a běžely do budovy pro voňavky a vodu. Role se trochu obrátily a pronásledováni byli kluci. Já doplňovala munici. Sotva se tato „povinnost“ ukončila, následovalo hledání dárků od velikonočního zajíčka-v budově byly schovány 2 balíčky se sladkostmi. Byly nalezeny velice rychle a poté rozděleny mezi všechny. Sotva jsme za sebou měli tuto ranní rozcvičku, nasnídali jsme se (mazanec s marmeládou či máslem a kakao) a pustili se do úklidu. Dojídaly se zbytky, zametaly podlahy, mylo se nádobí (samo ne). A někdy po dvanácté hodině jsme opustili areál DDM a šli na vlakové nádraží. To už bylo v plném proudu kolování cancáků a popisování jejich volných stránek. No a pak už jen vlakem do Chebu a pak do Sokolova. Rozdat diplomy a pamětní listy, dopsat do cancáků a na závěr ještě speciální odměna pro Simču za „superstrávníka“. Jedla totiž s velikou chutí, dokonce s Áďou pořádala závody na množství snězených chlebů. Co se jídla týče, myslím, že bylo velice chutné, veselé a také poměrně skvěle odhadnuté v množství. Kromě nadbytku kolínek jsme vyhazovali jen pár lžic rizota. Jinak se vždy vše snědlo s chutí.;o) Závěrem chci jen dodat, že jsem byla velice spokojená a věřím, že drobné nedostatky příště doladíme, aby to bylo ještě lepší!;o) Tak zase někdy na nějaké akci na viděnou!