Tradice je tradice... jsem si řekl, když jsem rušil zrušené hlášení o zrušení naší akce. :o) Když už jsme letos poslední víkendovou akci provedli poslední víkend před prázdninami a ještě na tak zajímavém místě, jako je hrad... (kde jsme i rozdávali ocenění a přijímali nové členy) myslel jsem, že nebude třeba jezdit, jako každý rok, do Svatavy. Ale tradice je tradice – a tak někteří z nás, ti, co ještě nestihli odjet na prázdniny, čekali v pondělí odpoledne na vlakovém nádraží...
O zábavu a program nebývá nikdy nouze. A nestaráme se jen my, ale i svět kolem nás. Třeba taková výluka je docela zajímavý úkaz. Nuž koupil jsem jízdenky pro 12 lidí (ti, co nám ještě zbyli) – systém asi neumí koupit jednu hromadnou a tak jsem držel balíček karet – a mohli jsme nastoupit do autobusu. „Postupte si dále do vozu!“ halekal pan řidič, zřejmě nevědom toho, že bus po několika metrech končí. Nebyli jsme totiž jediná skupina, která se rozhodla dnes cestovat směr Kraslice. Ale zvládli jsme. Ve Svatavě jsme přestoupili na ten doopravdický vlak a opět jednu zastávku popojeli Ariva. V Podlesí na nás už čekal Golem, čímž jsme byli pro tento rok na Ukončovačce komplet. A jelikož kromě mne byli úplně vši na Ukončovačce poprvé, nejprve jsem jim povyprávěl, jak tato tradiční akce vznikla, kdo sem chodil, proč... Také jsem neopomněl připomenout, že poslední 2, nebo 3 roky jsme tu tradici tradic let minulých nemohli dodržet, protože se na nás shora spustil déšť – a minulý rok přímo gigantický.
Ale drželi jsme se tedy tradice tradiční a vyšli po cestě směr modrá. Modrá turistická značka. Ale ne jen modrá turistická, ale také modrá keříčková. Opět, jako každý rok, se kolem nás začaly rozprostírat plantáže borůvek. Jenže tentokrát jsem byl skoro jediný, kdo se na keříky vrhl a po navršení dlaně modrými kuličkami nasypal sladkou šťávu do pusy. Koukám... že ostatní jen koukají...!? Koukám na ně. Na čež mi Barava říká: „Matěji! Paní učitelka říkala, že to nemáme jíst! Že je na tom nějaká nemoc! Nějaká liška, nebo co!“ A ostatní tiše, či potichu přitakají. „Hm,“ povídám já. Mně lišky nevadí. „Nejez to...“ ještě se tak jako pokouší nějaký hlas... „Tam je ta nemoc, říkala paní učitelka,“ ještě zaslechnu... Celý tento okamžik trval jen okamžik. Kdybyste to viděli. Barava se na mne ještě chvilku kouká, no celé to trvá tak 10 – 15 sekund a pak povídá: „Kašlu na paní učitelku!“ A už se láduje borůvkama také. To už se ale cpou i ti ostatní. :o) (No jako učitel sice rychle přemýšlím, jak si děti berou k srdci naše poučení před prázdninami, ale jinak se nejen v duchu, ale i potichounku směju... :o)
Veronika vybavena technikou nejvyššího kalibru: Košík na houby, se vrhá také do spárů lesa. A i když brouká něco jako: „Je sucho, je sucho... ;o(“ stejně si sedá, kleká, leží, plazí..., aby nějaký ten úlovek ukořistila. Ale jak jsme pak zjistili... asi bylo sucho! Našla tolik hub, že by se na vysvědčení takové číslo nemuselo stydět! Tedy pokud by to nebylo z chování. Ostatní stále obléhají plantáže borůvek, hledají, do čeho by sbírali. Ruce, dlaně, někteří vyndávají pytlíky... Mám pocit, že si je rvou i do kapes. No rozhodně oblečení podle toho vypadá. :o) Já také poklekám a naplňuji přinesenou nádobu, abych mohl večer přinést Eržice alespoň pár borůvek.
Nasbíráno. Vidím, že ostatní se baví sami. (Výroba mečů, nožů, kos, hledání ztracených nožů, něčeho; skákání, věšení, házení...) No a někteří stále ještě sbírají a sbírají. Jako třeba Simča, která se rozhodla, že donese domů na koláč. Já mezitím rekogneskuji terén – za ty 3-4 roky se to v okolí dost změnilo – a hledám naše tradiční místo. Uff, našel jsem, už jsem se bál. Tak se mohu vrátit a vyzvednou ostatní.
„Pojďte všichni sem!“ volám. „Tobě je zima, Marťane?“ :o) „Neeé!“ :o) „No že máš úplně modrou pusu...“ :o) Modrou má ale také tvář, ruce, nohy, břicho... a ne jen Marťan. :o) Povídám: „Ještě vám chci říct pár věcí. Takové ty, co je Sissi ráda poslouchá před spaním.“ (I když této hlášce nikdo z přítomných nerozumí a ani nemohou.) Poslouchají a jen tak namátkou vybírám nějakého toho „vola“ a „debila“, který se mezi nás také třeba tu a tam někam vkradl. Ládík opakuje svou omluvu, je to fajn. Vysvětluji, jak to bude vypadat teď, že nikdo nebude přede mnou, až půjdeme k támhle tomu kopci. No, měli byste vidět výraz Veroniky v jejích očích... Ale i v puse. Nejprve odříkávala nějakou (zřejmě zázračnou – kouzelnou) formuli a pak z ní vypadlo: „Zase Jedlová!“ :o) „Neboj, klid, to bude v poho...“ :o) Tak vyrážíme. Ještě povídám: „Jestli tady jsou tisíce borůvek, tak nahoře... Tak nahoře jsou milióny. Milióny. A velké jako melouny.“ (Ale ukazuji velikost středně malého létajícího balónu.)
Pomalu. Velmi, velmi pomalu stoupáme k první „jeskyňce“. Uff. „Ale tady to není, musíme ještě kousek. Avšak nebojte, je to už jen po rovině a mírně z kopečka.“ Přicházíme k našemu „tradičnímu“ místu. Po tolika letech je to tu zarostlé. (Což ale dodává ještě lepší, hezčí atmosféru.) Přímo k jeskynnímu průduchu je vyšlapaná cestička. Okolí sice trošku kazí nějaký ten bordýlek po prasátkách (po lidských prasátkách), ale není to tak hrozné. Ještě jednou, jako v Lokti na hradě, shrnuji oddílový rok. Opakuji výsledky červnové oddílové hry a rozdávám oddílové šeky. Pak už tramtara-rá. Je tu vyhodnocení celého roku. Žádné překvapení. Navíc už výsledky zazněli u ohně na hradě. Absolutně první, největší počet bodů zaslouženě získala Simča. Druhé místo obsadila Naty a velmi nečekané bylo třetí místo. Zde se ukázalo, že do úspěšného cíle se nemusí skočit mílovým krokem, ale jde to i docupitat po malých, ale vytrvalých krůčcích. Třetí místo totiž patří Marťanovi. Za celý rok byl pouze ve dvou měsících na 3. místě, jinak žádné první příčky. Všem třem samozřejmě ještě jednou moc gratuluji! Všichni si odnášejí oddílový šek. Na hradě dostala Simča rozsvícené světýlko, aby jí posvítilo k prvnímu místu. Dnes dostala celou sadu, aby si sama mohla posvítit, kdyby někdy potřebovala. Sama rozhodne, kdy, kde, při jaké příležitosti a jaká barva jí zrovna potěší. Nechyběly samozřejmě ani sladké odměny, ale i slané a věcné. Prošli jsme pořadí všech členů a každý si alespoň malou drobnost odnášel domů. (Nebo také ne, pokud se rozhodl svou „gastronomickou“ odměnu zkonzumovat.) :o)
Simča, jako hlavní výherkyně, získává odměny postupně a vždy s nějakou záhadou. Proto jí předávám zmuchlanou obálku se slovy, že mi zbyl jeden „odpadek“ a v lese to nechci vyhazovat, jestli by mohla do koše hodit ona. Opět se zářivým úsměvem obálku přebírá. Možná chviličku váhá. Ostatní se nabízí, že vyhodí za ní, ale ona už asi tuší... :o) Pokouší se obálku otevřít. Veronika se nabízí, že jí podrží nádoby na borůvky vytvořené z PET lahví. Vrhají se na to tak bezhlavě, že se vrchní uříznutá část láhve překlápí, borůvky se derou ven. Obě se to snaží zachránit. Výsledek je ten, že má Simča v břiše díru. :o) Naštěstí to nevadí, protože to krásně schovává před chviličkou pěkná zelená oddílová košile, teď už ale v oblastí bříška fialová... :o) Ještě že jsou dnes ty prací prostředky tak moderní... :o)
Ale to už se přiblížil čas „Zlatého hřebu“ dnešního pozdního odpoledne – nadcházejícího večera. Vytáhl jsem igelitku, ještě jednou seznámil s naší oddílovou tradicí, zopakoval pokyny a zapálil jsem první dokument. Pak to už běželo jako po másle. A přestože nikdo ze současných členů, kteří tu s námi dnes byli, nezažil tento rituál, historie se opakovala. Bylo moc príma pozorovat, jak muchlají papíry, hází do ohně a přitom vykřikují: „Jé, v březnu jsem byl na 3. místě!“ :o) Nebo: „Nechce někdo vyhodnocení obrázkové hry?“ „Jé, dej mi, prosím, ten plakátek.“ „Kdo chce pokyny k prázdninám?“ „Nemá někdo Střelu Třináctku...?“ A podobné hlášky. Přitom do plamenů stále padaly kartónky, tabulky, letáčky, přihlášky... zkrátka vše, co se za celý oddílový rok nastřádalo v papírové podobě. Dokonce se objevily i otázky z naší prázdninové hry, když jsme spolu byli na táboře. Plameny hltaly text i s obrázky a já se je snažil klackem otáčet a rychle číst, co je na nich. Někdy vyhrál oheň a někdy jsem mohl číst: „Kolik oken je na chatě? Jaké jsme měli pomazánky k snídani? Kolik let je včelce Máje? Co je to monokl?“ Na některé otázky ostatní i bez možností odpovídali. :o) Bylo to moc príma! Člověk se vrátil do minulých prázdnin a i myšlenkou zavzpomínal, jaké to bylo a jak jsme si tam užívali!
To už ale plameny olizovaly poslední zbytečky celulózy a nám nezbývalo nic jiného, než se ještě společně na našem tradičním místě vyfotografovat, vzít si všechny své věci a pomalu se vydat zpátky na nádraží. Blížila se sedmá hodina, ale nikdo by to neřekl, jak rychle dnešní výprava utekla. Cestou ještě sbíráme borůvky, dorovnáváme nádobku na koláč pro Simču :o) a jdeme pěšinkou k vlaku.
Na nádraží už na Golema čeká babička. Naposledy dnes udělat skupinovou foto, loučíme se s Golemem a za několik málo minutek už slyšíme zahvízdat vlak. (Kozel se naštěstí nelekl.) My nastupujeme. Sice špinaví (ale špína to není :o), zato plni dojmů a príma stráveného odpoledne. Ještě přesednout na výlukový autobus a v Sokolově se loučíme. Barava je modrá od borůvek, ale také trošku zelená. Také od borůvek... :o) Prý se přejedla a není jí dobře... ;o) No, snad to nebude ta liščí nemoc. Byl by to jeden z nejrychleji se vyvinutých boubelů tasemnice... :o)
V Sokolově na nádraží se naposledy tento školní rok loučíme, přejeme si hezké prázdniny a pomalu se rozcházíme. S některými se ještě uvidíme na raftech a s některými také na našem oddílovém táboře. „Mějte se hezky a naviděnou...!“ :o) To už ale někteří nastupují do linkového městského autobusu a jedou domů. Jiní kráčí po svých...
Díky moc za dnešní schůzku. Myslím, že byla opravdu moc príma. Zdravím všechny, co nemohli přijít. Tak snad to vyjde příští rok. Mějte se všichni fajn, pěkné prázdniny a naviděnou se s vámi pro dnešek loučí Matěj, Veronika, Barava, Bára, Kristýna, Simča, Marťan, Skřítek, Ládík, Zondra, Golem, Žolík a Myšák.
