Po nějaké době jsme se opět rozhodli, že se vydáme na putování do dalšího dopravního prostředku - to do lodi. Ke splutí jsme vybrali naši nejbližší řeku: Ohři a jako plovací prostředek asi ten nejbezpečnější: raft. Jako oddíl jsme již tuto kombinaci jednou prožili, ale tenkrát to byla jen jednodenní plavba. Letos jsme chtěli spolu pobýt celkem 4 dny, i když skutečnost se nakonec trošku změnila...
Po hodně složitém a pro některé nepříjemném rozhodování, kdo vlastně pojede (zájemců bylo víc, než míst v lodích), jsme někteří vlakem vyrazili již ve čtvrtek k večeru do Šabiny, kde jsme rozbili stany (to se tak říká, ve skutečnosti jsme nic nerozbíjeli... .o) a začali nafukovat rafty. Snad nutno podotknout, že jednoduchým sečtením jsme zjistili, že stanů je nějak málo... Začalo drobné kriminalistické vyšetřování. Po několika hodinách složitého vyptávání a dedukování (slovo bude vysvětleno ve Wikipedii), jsme odhalili, že bez stanu přijela Naty. Jednoduše řekla, že stan mají, ale složitěji přijela bez něj. Prý ho nemohli najít. Ó Dío, jak já bych chtěl být také tak bezstarostný. Prostě nemám, tak nevezmu a nic neřeknu. Naštěstí jsem já a Mates stejně chtěli spát pod širákem a stan jsem měl. Tak si holky vzali náš stan. No a aby Simča nemusela spát tuto noc sama, nakonec se do stanu vlezla také.
Večer ještě probíhalo klasické blbnutí, vyprávění, běhání a poslouchání. Vysvětluji z jakých částí se skládá pádlo, jak se s ním zachází a že nejdůležitější je funkce toho vzadu uprostřed, který musí umě točit pádlem ve vodě, jako s vodním šroubem. Kapky stojí, valí oči a hltají tyhle a další „smyslné“ informace. :o) No jsou na vodě poprvé, tak to má má fantazie úrodnou půdu – žně. Vedle nás stanovali vodáci, jejich jeden člen už měl v sobě hodně „námořnického čaje“ a vesele vyprávěl o svém psu. Pokusil se nám předvádět, jak je vycvičený, jak poslouchá... No a zvíře s každým okem jiné barvy jak chtělo, tak pokyny plnilo. Nebo neplnilo... :o) Večer se s námi ještě rozloučila Skřítkova maminka a sestra, která osobně Skřítka přivezla, neboť jeho barel by jej ve vlaku udřel k smrti. :o) Nakonec ještě vodácké ahoj zaznělo od Veroniky a Markéty, které jely na noc domů. Něco kolem nácté hodiny jsme se ke spánku uložili i my.
Není nijak zajímavé, jak jsme nocovali my s Matesem a tak nebudu nic psát o tom, že Mates postavil přístřešek z raftů, protože padala rosa a my zjistili, že je mokrá. Vytvořili jsme podložku z podlážky stanu. Pěknou návětrnou stříšku Mates vytvořil z šestkového raftu, přičemž podkladovou stěnou byl na jedné straně raft čtyřkový a na druhé straně sud a barely na věci. Stejně tak nezajímavá je příhoda, kdy mne probudil zvláštní pocit, když mne cosi olizovalo. V polospánku jsem švihnul rukou. Čák neví, jestli to je žába, nebo krysa. Ale mávnutím jsem identifikoval Toma, nebo jak se ten pes jmenoval. Celé se to opakovalo ještě dvakrát. Není to nic moc, ale lepší, než úspěšnost, kterou měl psík u Matese. Ten mi totiž ráno sděloval, že musel v noci jednou odehnat psa! :o)
Sluníčko svítí, rosička se třpytí v trávě... Vedle slyším něco jako pokyny k rozcvičce a Mates mne kárá, že je nejvyšší čas vyplout. No jo, tak vylézám ze spacáku. Vzhledem k počasíčku na obloze lezu rovnou do plavek. Balíme stany, provádíme ranní hygienu, snídáme, dofukujeme rafty a rozdělujeme posádky. Mates si bere 2 řekněme háčky (Marťana a Myšáka) do lodě a na mne zbývá Simča, Naty, Barava, Skřítek a Kubula. Odrážíme od břehu a s námi pohupují vlnky na Ohři. Ahooj do kempu a řežeme pravotočivou zatáčku...
Učíme se prvním pravidlům v praxi. K čemu vlastně pádlo je, který konec se do vody vlastně strká a podobně. Nutno říci, že někteří toto nepochopí ani do konce naší plavby. :o) Proto takový Kubula rychle získává přezdívku: „Hladič vody“ . :o) Pomalu, či střídavě rychle se učíme zkoordinovat celou posádku lodi a za chvíli už zvládáme udržet loď v takovém směru, jaký chceme my a ne tekoucí živel kolem.
Sluníčko krásně svítí, vlnky si pohrávají s raftem a my se příjemně bavíme, rozprávíme a blížíme se k prvnímu jezu. Je to Černý mlýn. Přijíždíme pomalu k jezu a vidíme několik posádek, jak kotví u břehu, sledují přepadávající vodu, případně přenáší zavazadla z lodí dolů pod jez. Mates se svou posádkou také kotví, ale jen proto, aby se podíval, jak to vypadá pod jezem, jestli je splavný a jestli se tam netočí nějaké klády, či jiné překážky. Majitelé kánoí a „takyraftů“ na něj ještě pokřikují: „To se nedá sjet!“ Mates však odpovídá: „Zatím vždycky...“ Ale to už se raft zhoupne po jezu a zmizí nám, druhé posádce, z dohledu. Na břehu se rychle přeskupuje hlouček diváků k vodě. Na to Naty s Baravou u nás v lodi křičí: „Jééé, oni se určitě překlopili, oni se určitě překlopili...!“ Přijíždíme blíž a vidíme, že vše dopadlo dobře a Mates se svou posádkou již plují dále po vodě. Přirážím ke břehu a říkám: „Kdo se bojí, vystoupí a nasedne pod jezem.“ „Já se hrozně bojím,“ tvrdí Naty i Barava, „ale nevystupuji, to sjedeme!“ :o) Tak se tedy odrážíme od břehu, najíždíme k jezu a já velím: „Pádla nahoru.“ Chce se mi smát, protože celá posádka svorně zvedá pádla kolmo vzhůru... :o) „Ne nahoru jako nahoru, ale nahoru, jako z vody ven,“ směji se. To už ale také zažíváme zhoupnutí, šplouchnutí vlnky a jsme šťastně pod jezem. Můžeme plout dál. „Utopil se!“ Slyšíme z druhé lodi... „KDO?!“ „Klobouk... Matesovo slaměný klobouk...“ Chudák... (Klobouk). Projíždíme kolem ČEZu a já říkám: „Koukejte, tady se vyrábějí mraky.“ „Ha-ha. To je vtipný, Matěji, to je přeci komín.“ „To není obyčejný komín... Z komína jde přeci smrad, kouř, špína... Podívej se na ten světlý obláček, který vychází odsud... Tady se opravdu vyrábí mráčky. Ty světlé, bílé...“ Chvíli přemýšlení. Tahám, nebo netahám za nohu...? A pak se ozve památná otázka: „No jo. Ale jak to dělali dřív? Když továrny na mraky nebyly...?“ No, máme my to ale zvídavé členy... :o))
Po nějaké době přijíždíme do Sokolova. Zde přestávka na dofouknutí raftů, čekáme na Žabikuka, která přijde z práce rovnou za námi. Po hodinové přestávce, kdy stihlo i trošku zapršet, za slunečních paprsků zase vyplouváme dál. Užíváme si, chrochtáme. Chrochtáme blahem. Voda je prstě super! Někteří občas vyskakují, nebo jako náhodou padají z lodi do vody, aby se mohli osvěžit, uplavat pár temp v záchranné vestě. „No tady bych do vody nelezl! Tady jsou ty kroko-díly.“ Sice moc mé připomínce holky nevěří, ale jistota je jistota a derou se zpátky do lodi. Pak na toto téma chvíli blbneme. Barava pronáší dnes první Cintaninu: „Netahej mne za vodu!“ :o) Po chvilce ještě další hláška: „Nic se nám nemůže stát. Máme přeci na sobě záchranné hvězdy!“ :o) No, myslím, že všichni jste hvězdy... ;o)
Jede nám to parádně a my se blížíme do Lokte. Pod velkým mostem ještě zkoušíme ozvěnu. V Lokti máme od Matěje zakázáno horní jez sjet, tak přenášíme obě lodě. Pak to chce trošku záběru proti proudu u výpusti z elektrárny. Pádlujeme jako diví proti proudu a opravdu se nám podaří dostat raft až k zahradě, kde má domeček Eržika. Vystupujeme, tedy vlastně vyloďujeme se a kotvíme. Za chvíli stavíme náš nový tábor – stany u Eržiky na zahradě. To už za chvíli přichází i Veronika, aby s námi pobyla do večera, kdy rozděláváme ohýnek a opékáme buřtíky, které nám obstarala právě Eržika.
Do noci si povídáme u ohníčku, zaznívá několik starších příhod, vyprávění a i to obecné tlachání u ohníčku. Někteří dokonce na lavičce usínají. Nebudu se zmiňovat o tom, že hamoun Mates si namáčí celého buřtíka do kelímku od hořčice... :o) Ve 12 hodin si jdu lehnout i já. Není to moc jednoduché, neb dnešní provizorní přístřešek od Matese je nějaký odfláknutý. Nemohu usnout, dlouho se převaluji. Dnes žádný pejsek... Ale asi po ¾ hodině se přižene obrovský lijavec. (A to není ještě moc silné slovo proti tomu, co opravdu přišlo.) Po chvíli s Matesem zjišťujeme, že už ležíme asi v 10 cm vody. Rychle balíme a zdrháme se schovat do baráku. Já skoro hodinu trnu u okna, co dětičky ve stanech, neboť kromě deště padají k zemi kroupy a také hromy a blesky. Obava naprosto zbytečná, protože Myšák se ráno ptá: „Prý v noci, Matěji, pršelo?“ :o)
Ranní rozcvička narušena drobným deštíkem, ale Žabikuk a pár dobrovolníků se nevzdává. Jen Kubula se Skřítkem pokřikují ze zavřeného stanu: „No to vám tak věříme, že je rozcvička. Cha-cha.“ Snídáme ve sklepě jednak ze svých zásob, ale hlavně se dělíme o borůvkový koláč, který nám přinesla Veronika. Moooc dobrý. Popíjíme k tomu čaj od Jirky a já kávičku také od Veroniky. O poslední dílky se šábneme královským dělením. Déšť neustává, ba naopak. Tak hrajeme ve sklepě různé hry, povídáme si a blbneme. Kromě her zaznívají také různé jazykolamy a také latinské názvy různých látek, léků, či lékařských pojmů. Suprově se ukazuje jako znalkyně Barava, která s bravurností opakuje a učí se všechny slovní hříčky a názvy, které jí předkládám. Opravdu klobouk dolů. Několikrát dokonce zazní potlesk! Dalším, kterému se docela dařilo je i Marťan, který sice nemá tak obratný jazyk a pamatováka, jako Barava, ale jeho výkon je také dobrý.
Na Internetu zjišťujeme, že počasí (hnusné) má vydržet celý den a Bohužel i zítra. Složité rozhodování, co dál. Po několika váhání a opětovném řešení situace se rozhodujeme, že vyjedeme ještě dál, ale tím, že naše plavba skončí. A také, že si budeme muset naši vodní cestu zkrátit. Tedy ne žádnou zkratkou (přestože jich znám na Ohři několik :o), ale tím, že to „zapíchneme“ dřív. Ještě rozhodování, jestli budeme pokračovat dnes, nebo až zítra ráno. Kapky chtějí dnes s tím, že se ještě sejdeme a přespíme dnes v klubovně. No, myslím si o tom své (jak budou unavení), ale souhlasím. Třeba se mýlím... :o)
Balíme si tedy věci do kletrů, ale do barelů na loď bereme jen suché věci na převlečení. Stany necháváme stát. Opět dofukujeme rafty a v deštíku vybaveni plavkami a záchrannými hvězdami (pardon, vestami) spouštíme rafty do koryta vody a vydáváme se vstříc dalším dobrodružstvím s doprovodem drobného pršení. Jen já se rozhoduji, že je škoda vybalovat pláštěnku, tak lezu do plavek a trička a také nasedám do našeho škuneru. Jak se později ukáže, byla to dobrá volba... :o)
Deštík není nijak vytrvalý, docela se dá. Teplo také sice vypadá jinak, ale když člověk poctivě pádluje, docela se zahřeje. Chvilkami dokonce přestává pršet úplně. Nad hlavou nám krouží kondor a my se kocháme... :o) Pořizuji další fotky z plavby, nedávám pozor... a my najíždíme na kámen. Drrhchcstdf. A naše plavidlo stojí. Několik minut se pokoušíme pádly odpoutat od kamenného ostrůvku, ale nakonec se obětovávám a musím do vody. Teď se ukazuje výhoda mého ošacení – neošacení. Chviličku to trvá, ale po několikerém zabrání se opět vydáváme na další plavbu. První posádka nám mezitím zmizela z dohledu.
Projíždíme Svatošskými skalami, kocháme se a nasáváme do nosu nějakou příjemnou vůni... Asi grilují něco dobrého... :o) My však plujeme dál. Kubula ještě zahlédne ledňáčka. Ale asi šel na maškarní ples, protože místo toho krásného modrého kabátku si navlékl nějaký hnědý hubertus. Cestou se k nám do lodi ještě snaží vetřít pár osminohých potvor, které hledají u nás suché útočiště. Klidnou vodou – olejem se dostáváme do Varů a pomalu připlouváme k Varyádě – Intersparu. Zde naše letošní plavba končí. Míjíme mnoho cedulí s namalovanými lebkami a zkříženými hnáty upozorňující vodáky, že následující jez je opravdu velmi nebezpečný. My ale přirážíme ke břehu a z lodi vyskakujeme. Vytahujeme lodě na břeh do trávy.
Ještě nám zbývá se převléknout do suchého, vypustit rafty a naložit do vleku, který objednal Mates. Já odjíždím vrátit rafty a vyzvednout do Lokte zavazadla, ostatní se vrhají do spáru obchodů a poté na vlak a domů. V Sokolově na nádraží se opět setkáváme, to už mám v autě i všechny zavazadla, která jsme nechali v Lokti. Rozebíráme si kletry, pytle a barely. Loučíme se, podáváme si ruce a rozcházíme se domů. To už máme půl deváté večer. Unaveni, ale plni dojmů a zážitků odcházíme každý svou cestou. Ještě poslední vodácké ahóój a zase někdy příště...
Sám za sebe musím říci, že jsem byl moc spokojený s celou výpravou. A to s úplně vším. S chováním členů, zážitky, průběhem... Počasí mohlo být lepší, ale tohle také ušlo. Tak opravdu někdy příště zase ahóój...
