Tábor marodů

Od posledního oddílového tábora uplynuly již 3 roky, po zvířetické Policejní akademii následovaly dvě letní výpravy v menším počtu členů. Letos nás však opět bylo dostatečné množství k uskutečnění pravého tábora. Správnější by jistě bylo napsat pravého kapkovského tábora, protože s jinými tábory se ten náš tolik měřit asi nemůže, o to je však víc „náš“. Místo režimu, pevného řádu a neustálého programu šlo spíše o příjemných čtrnáct dní s kamarády v přírodě, přičemž čas byl naplněn hrami, výlety a smíchem… P.S.:Jéžiš, ono je těch písmenek tolik!!??? Omlouvám se!;o)

  Ještě před táborem jsme se mohli zúčastnit předtáborové schůzky. Následně jsme v sobotu 1.8.2009 zamířili z domovů na nádraží. Zde se tak začala tvořit jedna velká kupa dětí, jeden krásný zmatek plný pobíhání a těšení… Vlak odjížděl před devátou hodinou ranní. Ze Sokolova nás vyjíždělo 20 ( Mates, Robin, Míša, Cipísek, Žabikuk, Žolík, Naty, Kubula, Mik, Barava, Kofi, Skřítek, Golem, Dušan Zondra, Bára, Myšák, Marťan, Simča, Eliška), cestou pak přistoupila Verča a Sabča. Přestup nás čekal v Praze (zde také asi 1,5 hodiny čekání v parku) a poté v Jaroměři. Do Borovnice (mnohými zkomolováno v Brokovnici, Brokolici, Borovici aj.) jsme dorazili po páté hodině, tedy po nějakých šesti a kousek hodinách cesty. A čekala nás cesta do tábora. Otázkou je, zda je štěstí, že jsme tuto cestu neznali dopředu… S veškerou bagáží (kromě ovečky a srubu vezených Matějem;o)) jsme se vydali za Matesem a Cipískem… A skuhrali a zoufali… což teprve, když nám naznačili, že dál cesta vede do kopce, či když jsme už už viděli tábor a pak nám oznámili, že to není náš…
  Ale zvládli jsme to a po několikahodinovém předlouhém a přenamáhavém putování jsme konečně dorazili do cíle… Asi bohudík, ačkoli to, co nás ještě ten den čekalo, se zprvu moc optimisticky netvářilo, alespoň pro některé… Přivítali jsme se s Matějem (vůbec nám nedošlo, že jsme jej již tento den viděli) a Matějem, respektive TaMatějem (jako Matěj, ale Ta, čili (nikoli chilli) Ta Matějem, Matějem jako holkou…). A pak již zabírání stanů, zjišťování jejich stavu (zkuste si vybrat stan s co nejmenším množstvím děr, ideálně s postelí a matrací; stejně se nám několik jedinců hned první den z postele zřítilo…) Kromě toho jsme se obeznámili se stavem vody, kuchyně i fos, které nám i v dalších dnech kazili naše slavnosti. Ale což! Jsme na táboře a příštích 14 dnů si to tu užijeme (při podobných slovech někteří jedinci zoufale kouleli očima, jiní provokativně namítali „první den za námi, už jen 14“). Ale pokud se v někom opravdu pesimismus usídlil, během prvního dne (prvních dnů) rychle zmizel (u nejzatvrzelejších se pak objevil po týdnu optimismus v podobě těšení se domů;o))
  Bohužel ani tentokrát jsem nedodržela svá předsevzetí, že si budu pečlivě zaznamenávat program jednotlivých dnů, proto následující část budou nejrůznější útržky, alespoň nevyjde ven, co jsme celých 13 dnů dělali, konkrétněji se zase strefím psaním dne odjezdu… Klasický táborový den… Poslední hlídka vzbudila Markétu s Miškou (alespoň se o to pokoušeli a přes veškerou naši snahu se jim to nakonec podařilo;o( ) a mohla si jít ještě na chvíli lehnout. A my pak po zralé úvaze někdy vyhlásily budíček… Pravidlo, kterým jsme se řídily? Obecně lze říci dva fakty: 1) Zezačátku relativně „brzo“ (tj. 7:30 nebo 8), později déle… (třeba v 10 či půl 11); výjimkou byly výletové dny, kdy se muselo vstávat třeba již v 7:00 2) Pravidlo: Přece je nebudeme budit, když jsou tak krásně potichu – kdy se zase něco takového poštěstí. K druhému bodu je nutno podotknout, že paradoxně „tak krásně potichu“ mnozí nebyli ani v noci při hlídce… snad proto pak ráno dokázali krásně tiše spát…
  Budíček probíhal pokaždé stejně s malými obměnami. Zazněla flétna (původní myšlenkou bylo všechny budit jemně, příjemnou písničkou; to mělo dva háčky: 1) doufat, že žádné z dětí nemá hudební sluch a tedy příliš netrpí 2) našli se tací, které flétna neprobudila a tak věděli o ranním probouzení hudbou, respektive pokusem o hudbu, jen z úst ostatních kteří neměli to štěstí toto zaspat. Pak již zazněl náš oddílový zvoneček a po slaboučkém „tři, čtyři“ zvolání „BUDÍČEK“. Zároveň byly na táboře zavedeny ranní rozcvičky. Taková rozcvička měla pokaždé jinou podobu, některé z podob se však opakovaly. Protahovací (kroužíme očima, rukama, vlasy, ušima…;o)), náladová (máme radost, je nám smutno, utěšujeme vajíčko, chválíme vajíčko), jógová (pozdrav slunci), běhací (různé typy honiček) a jednou dokonce taková oddychová, kdy jsme se sešli v týpíčku a četli příběh o výstupu indiánů na posvátnou horu (v následku toho za mnou v Maloskalsku chodili členové s větvičkami)… A po rozcvičce nás už čekala ranní hygiena. Co to obnášelo? Vydat se v průvodu s kartáčkem, ručníkem, zubní pastou a hrníčkem či ešusem k „umývárce“ (rozuměj kýbl s vodou, později navíc s ohrádkou na pastu (to aby nám neutekla do křoví;o)). Bylo to poměrně jednoduché: -sundat poklici z kýble -nabrat vodu do nádoby -nandat pastu na kartáček -přesunout se k ohrádce -přejet kartáčkem sem tam po zubech, aby se neřeklo -vyplivnout pastu, pokud možno se trefit na žížalu, ale tak, aby to neviděla Žabikuk a nenadávala -vypláchnout si ústa vodou -vymáchat kartáček ve zbytku vody -vylít roztok zubnopastný do ohrádky -nabrat znova vodu -počkat na dobrovolníka, který nám nalije vodu z nádoby na dlaně -nechat si nalít vodu na dlaně -nechat vodu protéct -vlhké dlaně si přiložit na obličej, aby to vypadalo, že se myjeme -mytí obličeje zopakovat ještě aspoň jednou, aby to vypadalo, že jsme čistotní -působit a tvářit se dokonale čistě a nervózně přešlapovat či se ptát, zda už můžeme do stanu.
  Po ranní hygieně pak následovala snídaně. Osobně velmi oceňuji zvýšený výskyt sladkých snídaní (medová, nugetová a broučková pomazánka, vánočka). Po snídani obvykle následoval nějaký dopolední program - hry v táboře a okolí, deskovky, malá procházka… Kolem „poledne“ oběd, odpolední program - hry v táboře a okolí, deskovky, malá procházka… (+ často koupání) A večer večeře… Po večeři pak „mlácení do kůlů“ a večerka. V noci noční hlídky a občasné buzení vedoucích… Zmíněný denní program byl pouze orientační a téměř nicneříkající… Už jen kromě toho, že pro některé den večerkou opravdu nekončil a spousta zážitků se udála v noční tmě (oprava auta) či před budíčkem (první milé škádlení mezi Verčou a tím, kdo se namanul, obvykle Cipísek, Mates; Matěj jen vzácně) aj. Navíc byl program opravdu různý, proto bych v následujích slovech, větách, řádcích, stránkách více přiblížila některé konkrétní příhody a činnosti.
  Mlácení do kůlů… V předchozích řádcích možná čtenáře zaujal pojem „mlácení do kůlů“. Považuji proto za vhodné napsat něco více k této činnosti… Byli jsme pověřeni najít v lese vhodné dřevo, z něhož si vyrobíme kůly. Přitom jsme zároveň v lese stihli stavět domečky pro zvířátka, některé se opravdu povedly. S nasbíranými větvemi, kůly atd. jsme se vydali do tábora. V průběhu dalších dnů nám starší členové pomohli s opracováním a my si pak svůj kůl akorát vyzdobili… A konečně jsme se dočkali premiéry! Kůly byly zaraženy vedle sebe do země podél jídelny a jejich majitelé se postavili do řady čelem proti svým kůlům. To už se dostavili i vedoucí a Mates zajistil „mlátidlo“. Jeden po druhém jsme pak měli možnost udeřit do kůlu někomu, kdo nás toho dne rozčílil. Tento úkon však měl několik pravidel. Bylo nutno říct, co nám dotyčný provedl a svolení k úderu bylo pouze, šlo-li o patřičný důvod. Dále nesměl být daný čin již potrestán (někdo mě naštval, já mu to vrátila, pak už nemám právo udeřit do kůlu), nesměl být udeřen jeden kůl dvakrát pro stejnou věc, každý měl jeden úder a konečně úderem do kůlu se celá věc uzavřela a neměla být znova rozebírána. Zároveň jsme na konci každý obdrželi stužku a měli možnost ji přivázat na kůl člověka, který nás toho dne potěšil. Bylo možno to udělat veřejně a říci za co stužku vážu či později skrytě… Myslím, že moc fajn, mohu-li říci, že stužek bylo uvázáno mnohonásobně více než kolik padlo ran.
  Fosy… I fosy se nám staly zdrojem velké zábavy… Například Mates obdržel již v prvních dvou dnech přezdívku „Kladivo“ (na fosy), když hlásil kolikátou porazil… denně začínal počítání od nuly, jakmile pokořil stovku, přestalo ho to bavit… Dalším velkým zásahem fos bylo Miščino zranění. Poté, co ji cosi bodlo (netroufám si říci, co to bylo) nám začala otékat a otékat až s ní Matěj odjel k lékaři. Ten rozhodně nedokázal pochopit, jak je možné, že nepozná, že ji nebodla fosa, ale fčela… Každopádně prý jde o otok, to bude dobré… druhého dne změnil názor, a že prý to dost dobře může být borelióza… každopádně si Miška dost „užila“… K vidění byly i masové hroby fos, např. když se nám topily v čaji či fosolapkách… Mimoto jsme měli možnost vidět fosy (vosy?) i v safari… O tom v následujícím odstavci…
  Zoo a safari ve Dvoře Králové… Ke konci prvního týdne na táboře jsme se rozhodli vydat do Dvora Králové. Vyrazili jsme ráno klasickou cestou na vlak, kde jsme zjistili, že je výluka. Ono by se tak moc nestalo, kdybychom již cestou neustále nemíjeli skupinu z druhého tábora… A jestliže nás bylo okolo 20, jich maličko víc… Čekali jsme na autobus, poměřovali se s vedlejší skupinou, někteří potřebovali na WC, dokonce jsme objevili velice zajímavého tvora, tzv. „ropáčka“. Dlouhý byl cca 3 cm, vzhledově moc zajímavý… To už přijel autobus a k našemu milému překvapení nás pan řidič nabral všechny. A tak jsme se tiskli jeden na druhého, ale všichni byli v autobuse a mířili do zoo, dokonce nás autobus vysadil přímo tam, takže jsme si ušetřili dlouhou cestu z nádraží. A za několik minut jsme se již dostali dovnitř, domů…
  Byly nám dány pokyny, v kolik se sejdeme a že máme chodit po dvojích či víceticích a mohli jsme vyrazit…Jistě by se dalo popsat mnohé, avšak na mě největší dojem udělalo jediné zvířátko – kosmánek (kosman zakrslý). Jeho pozorováním jsem strávila většinu času… Dle slov ostatních měli podobný zážitek, avšak se surikatami… Přesto zde byly i jiné fenomény. Například jsme mohli na vlastní oči spatřit fosi, krále Jelimána, Alexe, Glorii, Melmena… Když za námi později do zoo dorazil i Matěj (a přivezl svačiny), vydali jsme se na safari… Jízda autobusem byla příjemná. A pak opět následoval rozchod, někteří se svezli i vláčkem… Po několika hodinách strávených v zoo jsme jej nakonec museli opustit a vydat se se zásobou suvenýrů k nádraží… Krátký rozchod nás čekal na náměstíčku, mnozí z nás nakoukli do místního kostela, jiní si koupili zmrzlinu apod. Také jsme mohli několikrát spatřit Matěje, který projížděl sem tam Dvorem Králové…;o) Po dlouhé štrece jsme přece jen dorazili na nádraží a pak už vláčkem do Borovnice, odkud následovala asi hodinová cesta do tábora…
  Vajíčka… Miška nás jednoho dne probudila s pozitivní zprávou: přes noc jsme vyseděli vajíčka… A tak každý z nás obdržel jedno (samozřejmě neuvařené), nadepsané svým jménem. Naším úkolem bylo se o vajíčka celý den starat – nenechat je bez dozoru, mít stále u sebe a hlavně nezranit. A den probíhal klasicky – rozcvička, hygiena, jídlo, hry… Akorát koupat jsme se ten den nešli. Někteří o vajíčko přišli záhy, jiní jej velice rychle zranili, ale spolu se zdravuškou zranění zalepili dětskou barevnou náplastí. Ale večera se nakonec dožilo jen pár vyvolených vajíček. Ta byla nakonec slavnostně pohřbena v „mamutovi“. Myslím, že největší pochvalu zaslouží Marťan, který se o své vajíčko staral nejsvědomitěji a byl právě jedním z toho mála, kterým vajíčko vydrželo…
  Oddílové peníze, Prasinky a dražba… Po několika dnech se nám do rukou dostaly oddílové peníze. Podle barvy papírku a číslice na něm napsané jsme rozlišovali 1$, 5$, 10$ a 50$. Peníze bylo možno získat za pomoc (potřebné úkoly se objevovaly na nástěnce, kdo měl zájem, mohl si něco zabrat), odměnu či za vyhrané soutěže a turnaje… Peníze pak bylo možno utratit v obchůdku. Ten se několikrát otevřel v jednom ze stanů a obsahoval množství sladkostí, později i jiných věcí… (myslím na prodej, jinak tam bylo věcí spousta, vždyť šlo o stan vyhrazený Matějovým krabicím!) Pro zajímavost uvádím něco ze sortimentu… Křupky (21), brambůrky (23), tyčinky velké (15), preclíčky (16), čokoláda (35), piknik (38), pikao, rumové pralinky (39), lentilky (24), hořické trubičky (17), lízátko (3), bonbón (1), lipo – ovocné čočky (14), piškoty (15), sójový suk (25), müslím, že tyčinka (18), žužlavé gumové bonbóny (12), arizonky (20), balíček mentolových bonbónů (25), croissant (25)… Svítící náramek (30), přívěsek na klíče (10), obal na lékárničku do auta (15), guma na skákání (15), vodní pistole (30), karty-Černý Petr (25), pastelky (20), fixy (20), natahovací metr (10), mikrotužka (20)… Obchod také zdobily různé reklamy a poutače upozorňující na nové zboží, nabídku bonbónů, možnost zakoupit více kusů od jednoho výrobku než dosud apod. Jen pro zajímavost, poslední dvě zaznamenané tržby za den byly 248$ a 389$... Ceny byly pohyblivé podle zájmu, některé věci v omezeném množství byly věnovány na dražbu, kterou měl na starost Mates.
  Dražba proběhla dvakrát. Jedna ve čtvrtek u slavnostního ohně, druhá v pátek. Registrace byla vždy v určitou dobu, zájemce zaplatil registrační poplatek a obdržel číslo, v dobu dražby jsme se pak sešli a dražili vystavené věci… (bylo dopředu oznámeno, co se bude dražit). Páteční dražba byla delší a s větším počtem dražených předmětů. O úžasnou reklamu jednotlivým předmětům se postaral Cipísek… Koupání… Mnohá odpoledne jsme se rozhodli strávit na koupališti. To bylo vzdálené několik set metrů od tábora. Díky dostatečnému množství dospělých se dostalo na všechny zájmy – jít do vody, na trampolíny i polehávat na trávě… Navíc v bazénu TaMatěj odvykládala i názorně předvedla první část souboru přednášek o zdravovědě, konkrétně záchranu tonoucího… Dvakrát jsme pro koupání zvolili přírodní variantu v podobě rybníčku, kolem kterého jsme chodívali na vlak… Vody a koupání mnozí využili i k ulovení bobříka plavce, což rozhodně nebyl jediný, kterého členové lovili a ulovili. Dostalo se i na bobříka hladu, síly, mlčení… Pecka…
  Teprve ke konci tábora jsme se konečně vypravili i na hrad Pecka. Ačkoli jsme vyšli až v pozdním odpoledni a dorazili tak trochu na poslední chvíli, slečna průvodkyně se nás ještě ujala a rychle s námi prošla částí hradu a udělala výklad… Pak jsme si ještě sami oběhli několik místeček a už se zavíralo, a tak jsme i my opustili prostory hradu. Pod ním jsme si pak dali svačinu a pokračovali zpět. Zastavili jsme se u kostela, akorát vyzváněly zvony, zhlédli křížovou výpravu a pokračovali do tábora…
  Maloskalsko… Dalším celodenním výletem byl výlet po skalách. Vlakem jsme dojeli do malé Skály a vydali se, převážně vzhůru, do skal. Snad jedinou nevýhodou byly všechny zavřené obchody. Místo toho jsme se mohli kochat nádhernými skalami a výhledy do okolí. Někteří z nás dokonce spatřili i medvědy, smečky vlků, dokonce i ti kondoři k nám opět zavítali…;o) A ačkoli jsme doufali, že se všichni unavíme a večer budeme krásně spát, situace se poněkud obrátila. Zatímco já usínala již cestou mezi skalami, takový Žolík měl energie na rozdávání, a taky evidentně rozdával, neboť všechny děti zářily smíchem a pobíhaly okolo…
  Ohýnky… Dokonce i ohýnků jsme se párkrát dočkali. Někdy k opékání buřtů a zpěvu, jindy slavnostní. Slavnostní oheň nám zapaloval Kofi, proběhla u něj dražba, krátké zhodnocení, Matějovy řeči, které rádi posloucháme a udělení některých ocenění. Kromě nováčkovských zkoušek a žlutých kvítků (ŽK putoval i na Moravu) došlo i k udělení BL – 1. stupeň získala Miška, Mates pak získal stupeň 1. i 2….;o) V závěru se hrálo a zpívalo, kdo chtěl, mohl se odebrat do stanu ke spánku… Když už nás zůstalo jen pár, ohnivák Mates otevřel kruh a my se mohli posadit blíže k ohni a Matěj vyprávěl příhody o svých lyžařských úspěších i jiné… Také jsme vymýšleli možné varianty významu ČD… kromě již známých „Čekej Dlouho“, „Času Dost“, se objevily i takové jako „Čůrat doma“ či „Človíčku Doufej“… A nakonec jsme se i my postupně rozešli do stanů…
Poslední zhodnocení tábora proběhlo ještě dalšího dne, v pátek, po večeři… Dalo by se zmínit ještě spousta věcí a vtipných zážitků, spousta her (indiánské plížení k dvou slepcům pod vedením Robina, Visící lenochodi, Hledání čísel na stromech a desítky dalších), ale to by vyšlo na dalších několik stran… Stejně tak by se dalo víc napsat o Verčině vášni sbírat houby a její rozhovory s místními houbaři, o radosti, kterou nám způsobila svou návštěvou Mirča, ale to jsou věci, které my si pamatujeme, a které by těm, co s námi nebyli, třeba ani moc neřekly…
  P.S.: A to nejdůležitější! Chci moc a moc (a jistě nejen za sebe) poděkovat všem členům za energii, kterou nám dodali svou snahou a oceněním v podobě dopisů s poděkováním a dárečků u slavnostního ohně či v podobě nádherného dopisu! Moc děkujeme, protože bez vás by to opravdu nešlo!!! ;o) Závěrem pro pořádek uvádím seznam účastníků: Matěj, Verča, Mates, Míša, Robin, TaMatěj, Cipísek, Žabikuk Bára, Barava, Dušan, Eliška, Golem, Kofi, Kubula, Marťan, Mik, Myšák, Naty, Sabča, Simča, Skřítek, Zondra, Žolík