Přišlo nepříliš pěkné počasí a podzim a to je pro Kapku známka toho, že bychom mohli vyrazit do našeho oblíbeného Weidenu. Takže v sobotu 17. října jsme vyrazili. Já s Habartovkými dětmi jsme přijeli v 7,40 na vlakové nádraží, ale to už tam stejně byla Mirča a začaly se trousit i ostatní děti. V 8,00 přišel i Matěj a začalo velké počítání. 15 Kapek, 9 habartovských a 1 loketský. Celkem nás tedy vyrazilo 25. Paráda.
Jdeme koupit nějaký ten lístek na vlak. Jako vždy chceme ten SONE+. Ovšem, kdo by to byl řekl, že první problém nastane tak brzo po srazu. Tedy někdy v 8.05 hod. Paní za přepážkou vůbec netušila o jakém lístku mluvíme a snažila se nás přesvědčit, že takový lístek nejenže nemá, ale prostě neexistuje. Dobrá tedy, tak jsme koupili jiný. Tedy my ne, Matěj nakupoval. Já z povzdálí sledovala
:-)
Něco se tedy koupilo a mohli jsme vyrazit. A také jsme vyrazili. Cesta ubíhala v klidu, žádný zvláštní problém nenastal, nikdo se neptal: „Už tam budeme?“ „Ne“ „ A teď?“.... No prostě pohoda, klídek. Trošičku nám zkazilo náladu to německé pršení, ale i to jsme zvládli a mohli jsme se vydat přes uličku neřesti (tam je tolik obchůdků s bratwurstem, koláčem, ovocem, masem, až oči přecházejí!!!) až k bazénu.
Matěj se opět vytáhl se svou úžasnou němčinou a vyžádal si lístky a dokonce paní mu podala výklad v němčině, že šatny jsou po rekonstrukci, ale jinak funguje vše stejně. (Zde prosím pozorně čtěte a pamatujte si větu, že paní podala Matějovi německý výklad). Všichni jsme zdárně prošli až k vodě.
Ve vodě je to jasný. Děti dostaly pokyn, že se sejdeme na našem místě v 17,00 hod a pak už nebyl nikdo vidět. Občas se sice někdo někde mihnul, ale jen velmi krátce. Matěj se nemíhal, ten se prostě za ty eura báječně vyspal:-) Ale nakonec se také někde mihnul. Potkali jsme ho právě ve chvíli, kdy jsme sjížděli tobogán. Tentokrát nás tam bylo trošinku víc, ale i přes sýčkování Mirči, že by se to mohlo propadnout, jsme dojeli. A pak ještě a ještě a přidávali se k nám další a další lidi:-) Matěj byl neoblomný a prostě s námi nejel:-) Pak ještě bublinkovou lázeň, kam jsem se fakt těšila!
Najednou bylo 17.00 hodin a už jsme se chystali na odchod. Byli jsme téměř už všichni venku a já jsem nemohla uvěřit, že nám dneska nikdo nic „neukradl“ (protože, když si nedáváme pozor na své věci a necháme je jinde, než mají být, tak křičíme, že nám to někdo ukradl). Ale už je to v pořádku. Takytakysimu někdo „ukradl“ taštičku s mobilem, sluchátkama apod. Takže nastoupil Matěj. Šel do informací, tam několik minut konverzoval s paní německy (tou samou, co na začátku) a na konci mu paní česky (ano, prostě česky) řekla, že když jí najde, tak se pro ní můžeme zastavit. Třeba Matěj mluvil tak dobře německy, že paní vůbec nepoznala, že není Němec :-))
Ale už pádíme na vlak a cestou vyzvídáme na Takytakysim, kde nechal tu taštičku. Dozvídáme se, že ji měl venku a položil ji na lavičku a pak už tam nebyla. Také důležitá informace. Na cestě z Marktredwitz do Chebu se taštička objevila. Měl ji Péťa!!! „Péťo, kde jsi ji našel?“ „Takytakysi ji nechal v převlíkárně“ No, to jen na vysvětlenou, že ne vždy se krade:-) To totiž není jen jeden, ale téměř všichni.
Dneska cesta zpátky nuda:-) Žádné zpoždění, žádní fotbaloví fanoušci, takže načas přijíždíme do Sokolova a rozcházíme se ke svým domovům. Nám habartovským ale nic nejede, tak se povolávají do zbraně rodiče, kteří pro nás přijedou. Mě odvezl Matěj.
Myslím, že bazén se podařil. Je to naše tradiční akce, přesto je dost žádaná. Tak si zase někdy vydupeme další:-)
