Původně jsem měl rafty v plánu... :o) Pak se mi do toho moc nechtělo. Nechal jsem to tedy na osudu. Ale když členové už hodně naléhali a nakonec se k nim přidal i Mates (ne, že by naléhal, ale že se ptal), tak jsem to rozlousknul a domluvil s Rumcajsem sjezd Ohře na raftech na jediný přijatelný víkend: 16. až 18. července...
Sešli jsme se v pátek již v 10 hodin. Tedy s Myšákem a Rumcajsem ještě dřív ve skladu raftů. Proběhly běžné akce typu, který raft asi neuchází, který ten válec se má vyměnit, kde vzít pádla, kde jsou vesty... Postupně jsme odvezli jeden raft pro 6 osob a jeden pro 4 osoby pod most a tam začali nafukovat. Celá operace docela zdlouhavá.. to už se blížila 12 hodina a já musel ještě domů pro nějaké věci, pak odvézt stany a spacáky k Eržice na zahradu a vyzvednout Filipsa. Naštěstí mi jeho maminka s něčím pomohla. Nějakou dobu po 13. hodině jsme byli všichni připraveni, tak jsme postupně nasedli. Já vyfasoval dívčí posádku a Mates převzal tu chlapeckou. Zahlaholali jsme na Filipsovu maminku a sestru Ahóóóój a vyrazili směr Loket.
Cestou jsem zjistili, že někteří z nás jsou dost vodáčtí amatéři, ale to nám nevadilo, protože v téhle části Ohře je voda klidná, nezrádná, široká, nehluboká a teplá.. Někteří nezapomínali pravidelně do vody schválně padat, některé pak kapitán Mates neopomněl do vody pravidelně shazovat. :o) U Královského Poříčí někdo poznamenal, že to tady zná, že to už se blížíme ke Svatavě. Vzhledem k množství vody kolem nás (a to bylo vody málo – zpravodajství dokonce hlásalo, že Ohře je prakticky nesjízdná) a také vzhledem k tomu, že jsme nebyli unaveni usilovným pádlováním, jsme informaci o Svatavě neuvěřili. Ale ještě chvilku předtím projíždíme kolem zahrádek, kam se na nás přišli podívat Petruše s Jirkou. Letmý pozdrav a uháníme (rychlostí šneka) dál.
Plulo to docela dobře, i když poněkud pomalu. Naše loď – šestičlenná posádka se často dostávala do pohybu zvaného hodiny. Ale co, jsou prázdniny.. :o) Projíždíme pod „Velkým mostem“ na silnici č. 6 (E48) a vidíme, že z mostu zůstaly jen oblouky a samotná silnice zmizela. Tak se plazíme dál, až dojíždíme do Lokte, kde u pravého břehu stojí Cipísek. I s ním se zdravíme a pokračujeme do loketské zatáčky pod hradem Loket. I tu někdo zvolá: „Není tohle ten loket?“ Ano, byl to on. A na levém břehu stojí Mirča u několika vytažených kanoí. Snad nikdo nevěří hlášce, že na všech těch kanoích přijela a teď je hlídá.
My pokračujeme dál a Mirča kráčí vedle nás po břehu. (Odmítla totiž do raftu nastoupit. Asi proto, že na sobě měla slušivé bílé kraťásky.) Přijíždíme k hornímu jezu a vyndáváme věci z raftů. Čtyřku také přenášíme. Pak s Matesem nasedáme do šestky a rychlostí motorového člunu jez sjíždíme. Věci zpátky do lodi, včetně posádky a čeká nás posledních pár metrů, pak prudká zatáčka doleva a výpustí z elektrárny k Eržičině zahradě. Zde vynášíme rafty na břeh a dnešní pouť tu končí.
U Eržiky rozbíjíme stany (rozuměj, to se tak říká..., ne že bychom je opravdu rozbíjeli, ale jako stavěli.. :o) a přichází první fáze seznamování s Alfem. Alf je pes. Pes, který do teďka byl zavřený v kotci, nebo jak se tomu říká.. Alfík si nás očuchává, Myšák a Mirča jsou jako očarovaní. Zkrátka a dobře jsou rádi, že vzájemnou prohlídku Alf-děti přežili. Myšák se dokonce osměluje a Alfa i hladí.
Nicméně za chvíli bez upozornění přichází Blesk, což je sousedův černý vlčák, který umí přes plot přijít na návštěvu sám. To už ale hoří ohníček a někteří si do ruky berou vidlice a opékají si buřtíky. Také přijíždí Jirka s Petruškou a přivážejí meloun. Tak nějak ani nevyhlašujeme večerku a členové postupně odchází do stanů, do spacáků, do říše pohádek. Ještě obcházím stany, některé pro jistotu překolíkovávám a schovávám do sklepa věci, které někteří „pohodáři“ nechali venku, jako třeba kletr, kdyby náhodou v noci pršelo.
V noci náhodou nepršelo. V noci se venku děly věci, které lze slovy jen těžko popsat. A nešlo jen o deštíček. Také trošku foukalo, blýskalo a hřmělo. A tak mocně, že některé členky se rozhodly přenocovat raději v jiném stanu. Přeběhly tedy ke klukům, jak se bály. I v tom shonu asi svůj stan zavřít zapomněly. Ráno pak poletovaly jak sojky bonzačky, některé volaly domů, že jestli se pojede dál, tak že si maminky pro ně přijet mají...
Nicméně po budíčku, snídani, sbalení... se rozhodly všichni jet dál. Tož jsme opět stany a spacáky naložili do auta a my nasedli na raft a směr Svatošské skály vyrazili. To už ale bylo něco kolem 12. hodiny. Dlouho jsme čekali, až sluníčko stany z noci vysuší. Plulo to opět docela dobře. Jen šestku raft jsem musel častokrát dofukovat. Na nebi se různě honilo. Chvilku tak a chvíli zase onak. Ale bylo teplo. Ve Svatoškách jsme využili jen WC, neboť ceny jsou přizpůsobeny pro ouplně jiné zákazníky, než jsme byli my. Projíždíme Vary a další delší přestávku děláme u Intersparu. Tam jsme minulý rok svou pouť končili. Dnes doplňujeme nějaké zásoby a zhruba po hodině vyrážíme dál.
U jezu raft přenášíme, zjišťujeme, že kemp u Loděnice je obsazený a tak připlouváme jen k solivárně a tady naše dnešní pouť končí. Tedy jen pro některé... Je škoda nevyužít docela přijatelného počasí, ale do dalšího kempu bychom nestihli dojet. Proto se rozdělujeme a polovina zamíří domů, do Sokolova a druhá bude převezena auty na Hubertus. Je to moc těžká volba určit, kdo má jet dál a kdo se musí vrátit. Tyhle situace doslova nesnáším. Ale jsem rád, že jedna členka (Žába) se dobrovolně vzdala další pouti. Alespoň jedna. Vzhledem k náročnosti další cesty určuji, že domů pojede také Kristýnka. Pak váhám mezi Marťanem a Kačabou. Nechávám to rozhodnout tedy ty, co budou pokračovat dál. Je to však remíza. Tak určuji, aby se Marťan s Kačkou dohodli mezi sebou, kdo pojede dál a kdo pojede domů. Jenže ti si vzájemně dávají přednost a vzdávají se další pouti ve prospěch toho druhého. Musím to tedy rozhodnout já. :o( Nerad, ale zvolil jsem, že dál pojede Marťan. Důvodů několik. Menší komplikace se spaním (u kluků je ještě jedno volné místo ve stanu), a pak že chodí do oddílu trošku déle a měl by tedy mít asi přednost. Těžká volba a nepříjemné, ale nedá se nic jiného dělat.
Vzájemně se tedy loučíme, někteří odjíždějí směrem Hubertus a někteří do Sokolova. Na Huberťáku skládáme všechny věci na raft (tentokrát i stany, spacáky...), které budeme potřebovat na druhé straně, a celkem 7 lidí nasedá na šestku raft. Mates velí, že musíme proti proudu asi 150 metrů a tam na druhou stranu. Zabíráme o sto šest ,ale moc to nejede. Pak se stává taková zvláštní příhoda, která bude popsána v samostatném článku
ZDE. Nakonec tedy přemáháme vodní proud a šťastně přirážíme k levému břehu Ohře, kde vysíleni vysedáme, vykládáme věci a hledáme vhodné místo pro postavení stanů.
Stavíme a ukládáme se, to už se dost stmívá. Mates nás ještě vede ke studánce, která je jen 100metrů od nás. Procházíme tedy po pěšině, cestou už zapínáme baterky. Po nějaké době přicházíme ke křižovatce, kde je šipka na cedulce s informací „Studánka 150m“. :o) Ještě tedy kousek a můžeme si nabrat vodu a čistotné holky si myjí zuby. No, možná si je jen čistí... To už ale poprchává. Cestou zpět poprchávání přechází v deštík. Přejeme si tedy vzájemně dobrou noc a zalézáme do stanů. Ještě dávám pokyny, že ostatní mají volat „Matěji“ jen tehdy, pokud to bude opravdu nutné. Pokud je to bude ohrožovat na životě. A hlavně jen tehdy, pokud mohu pomoci! Že když je bouřka, tak je normální, že jsou blesky a že je doprovází i hromy. Že s tím opravdu nic neudělám. Že když budou mít ve stanu mravence, tak také opravdu nepomohu a nemají mne volat. Stejně tak netřeba, nenutno a zbytečno volat: „Matěji“, když jim poteče do stanu. V noci za deště bez jakýchkoliv pomůcek jako je náhradní stan, plachta a podobně jim nepomohu. Kývají, že rozumí a už jsou slyšet jen zipy zapínajících stanů. My s Matesem ještě kontrolujeme stav stanů, okolí a dešťových kalužiček kolem stanů. Pak i my uleháme.
Pršelo celou noc. „Protiva“ :o) Mates mne tahá ze stanu, že jestli chceme dnes dojet do Vojkovic, už musíme balit. Tož tak. Mokré a hlavně špinavé stany tedy balíme. Holky něco potřebují a tak se ozývá: „Matě...“ ale věta (slovo) není dořknuto a přichází nové: „Matesi, nemáš pytlík?“ :o) Chválím je, že zcela 100% pochopily, co jsem včera říkal, že mne nemají oslovovat, když se nebude jednat o život.. :o) Tak to pro jistotu teď ruším, ale úsměv na rtu to rozhodně vykouzlilo.. :o) Zvláště když se na vás tak suprově usmívá sama Simča. (Kdyby existovala i Miss úsměv – nemusela by být žádná kola a ona by rovnou vyhrála... ;o) Ještě se někteří smějí příhodě, která musí zůstat utajena... :o)
Pak nakládáme vše na rafty, nasedáme a všechny ty věci zase vezeme zpátky na pravý břeh řeky k autu. Nutno podotknout, že zpátky to šlo poměrně snadněji a hlavně rychleji. Včera nahoru asi 20 minut, dnes dolů asi 2 minuty. Zde do auta skládáme všechno, co nebudeme potřebovat a bez Matese vyrážíme dál. Zase kousek proti proudu a pak se vrháme do Hubertovský peřejí. Kličkujeme mezi vlnami a vlnkami, projíždíme „divokou řekou“ a také se pokoušíme vyhnout tyčkám, které slouží pro kajakáře jako branky. Ještě máváme Matesovi na břehu a svištíme dál po proudu. Cesta pěkně utíká. Sluníčko to dnes sice nepřehání, ale je docela teplíčko. Jen na jednom místě chvililičku a malilinko zamrholilo.
Cestou několik zastávek a dokonce nám jeden člen posádky v raftu usíná. Nejprve jsme si mysleli, že to Ládínek jen hraje, ale když mu pomalu vypadává pádlo z ruky a on opravdu nereaguje... :o) Vlnky ho holt dohoupaly až do říše snů... Jeden splav sjíždíme, ale na jezu raději vynášíme věci z raftu, stejně jako zbytek osádky a já se rozhoduji, že to raději sjedu sám. Přeci jen se mi to moc bezpečné nezdá. Ještě zavelím, ať pozůstalým řeknou, že to nebyla sebevražda, ale to už jsem živý, zdravý a bez úhony pod jezem. Nakládáme tedy zpátky věci i členy a pokračujeme dál. Projíždíme Kyselkou a za chvíli už vidíme i místo, kde naše letošní putování po Ohři končí. Přestáváme tedy pádlovat a vychutnáváme posledních pár metrů...
Vynášíme věci, omýváme raft a pak jej neseme na sluníčko, aby co nejvíce uschnul. Sedíme v trávě baštíme, co máme ještě k jídlu a čekáme na Matese. Ten asi po hodině přijíždí autem, balíme raft, nakládáme věci do auta a také Mirču a my ostatní jdeme na nádraží. Za chvilku přijíždí vlak a my nasedáme. V kupíčku ještě docela legrace (no jak jinak :o). Po hodince přijíždíme do Sokolova a neradi vystupujeme. Znamená to totiž, že naše výprava „Rafty 2010“ končí a my se za chvilku rozejdeme. Pro Marťana a Simču přijíždí rodiče a ostatní nasedáme do druhého auta a po chvilce vystupuje každý u svého domova. Poslední ahoj a také Ahóóójjj. Zase příště.
