Podrobný popis události na Hubertusu... :o)

Tož tak se ďélo.. Mates vymyslel senzační evakuačně transportní plán, kterému jsem téměř vůbec nerozuměl. Jedním z bodů bylo, že se tedy pokračující posádka a on vypraví skrze napříč Ohří projet a to nejen s plnou výbavou, ale i s něčím navíc...

  Nutno podotknout, že než jsem se já s Myšákem stačili vrátit autem zpět na Hubertus, Mates, aktivně se Simčou, Marťanem, Mirčou a Ládínkem, vynesli všechny věci k řece a nafoukli raft. Když říkám všechny věci, tak myslím všechny věci. Tedy i ty, které třeba nebyly, nebo třeba byly určeny k něčemu úplně jinému. S hrůzou jsem třeba zjistil, že na raftu jsou oba náhradní spacáky, kdybychom se uďáli a měli jsme nějaký suchý. Pak tam byla má taška se suchými věcmi na převlečení, také batoh s mobilama, dokladama a dalšíma zákazoutopitelnýma věcma. Tož jsme (tedy já) zase některé věci odnášel zpět do auta...
  No konečně. Vše bylo připraveno. Raft byl absolutně přeplněný našimi věcmi. Byl tam barel můj, velký barel Matesův, celkem 4 stany (potřebovali jsme jen 3), dále každého člena posádky kletr, nebo batoh, nebo taška (celkem 7 kousků), pití, šest pádel. No zkrátka raft byl už takhle přeplněný, když se Mates rozhodl zavelet: Nastupovat! ???? Ty sem, ty sem, ty sem, ty počkáš... Koukal jsem jako z jara. Již teď přeplněný raft a ještě se sem má dostat 7 lidí... Mates rozdával role a místa a tak nějak se to skládalo. Připadalo mi to jako když se něco kopí (z dálky to mohlo připomínat třeba tee-pee <tý-pý>), které se ovšem houpe na vodě. Předposlední jsem naskakoval já a za mnou hópsnul do raftu Mates. A velel, že teď budeme pádlovat proti proudu tam k té... (nic jsem neviděl) – ale bylo to na druhé straně Ohře.
  Dřeli jsme jako Maďaři. (I když nevím, jestli Maďaři dřou.) Á-dva, tři! Á-dva, tři! Nebo něco takového Mates poroučel. Já vpravo bořil pádlo, co to šlo. Pot ze mne lil jak z býka v corridě. Mezitím zjišťuji, že mé nohy nikam nepatří! Tedy chápej, zjišťuji, že si je nemám kam dát! Napůl sedím, napůl ležím (to by ta chytrá Horákyně koukala), napůl stojím i klečím... máchám a mávám rukama o sto šest! Kšiltovka na hlavě, plavky na sobě, tričko kolem hrudi a zad. Ale stále mám pocit, že raft stojí na místě. Zapínám tedy (chápej, ne jako vypínačem, ale jako terminus technicus), zapínám (jako napínám) tedy všechny své svaly a oba dva (ty svaly) pracují na 120%! Ale voda si s námi dělá, co chce. Zvláště se mnou. Tu se z vln vynořuje zákeřná vlnka, která se mnou začíná bojovat. Celé to trvá asi jen půl sekundy, ale kdyby se to mělo vyprávět, musel bych mít alespoň půl hodiny čas. Smiřte se tedy s velmi zkrácenou a ošizenou verzí...
  Vlnka mi tedy nejprve zlověstně hrozí svým asi půlcentimetrovým šplouchnutím. Pak se přidává další asi o 5mm větší rozmach. Proud kolem teče jako zběsilý. Nedaleké peřeje řvou jako paviáni, když jim do klece hodíte pavouka, nebo k Markétě, Simče a Mirče do stanu lva. Nebo obráceně. Jako když ke lvovi hodíte paviána a k pavoukovi Mirču, Simču a Žabikuka. No prostě hrůzza hrůůzoucí. Dřevěné laťky nad hlavami zběsile se kývají, čumák raftu se naklání směrem doprava k proudu a nějaký neznámý, téměř těžko viditelný podvodní proud dělá uzlík na mém pádlu a přivazuje ho k mocné síle Neptunově. Mates se nás snaží uklidnit tím, že rychlostí blesku ze svých statečných úst vypouští krátké, ale zlověstné upozornění, že jestli nás to vtáhne do proudu peřejí, budeme muset všechny ty věci vynášet do kopce ještě jednou!
  Mezitím se jen slabý proudík pod vodní hladinou mění na tornádový přísun vodního přílivu a silou tsunami tahá za mé pádlo směrem od lodě. Já bojuji ze všech sil, ale mezi prsty mi nenápadně proplouvá posledních pár čtverečních centimetrů pádla a to pádlo padá po proudu prchajících pramínků. Natahuji své hbité prsty směrem k hrušce (to je ta věc na konci pádla ve tvaru T), ale je to marné! Pak se ještě pokouším o speciální trik, který smím použít jen jednou za sto let, a který jste mohli vidět ve filmu „Dívka na koštěti“. Ale i to je zbytečné! Přestože má pravá ruka už měří o dobrých patnáct centimetrů víc, než ruka levá, na pádlo nedosáhne. Ještě se napínám, mé břišní svaly stávají se z 3D pouze 2D, ale ani to nestačí. To jsem již 90% svého těla vodorovně nad hladinou, přičemž zbývajících 10% je na kraji raftu, zvaném válec, ale jen letmo botky do vody a snědé smělé lýtkové svaly olizují bok raftu.
  Mám jen několik málo tisícin vteřiny na rozmyšlenou. Ne! Nemohu obětovat své posádce pádlo a tak snížit obrovskou pomoc mého pádlování. Proto se rozhoduji poprat se o pádlo s vládcem řek i pod hladinou! Lehce jako když laň vstupuje na rosou změkčený palouček uprostřed lesa za svitu luny i já ladně vplouvám pod hladinu všemocné Ohře, abych se s ní porval o naše pádlo. Popis tohoto boje by vydal na celou knihu, a tak jen skromě poznamenám, že jsem na plné čáře zvítězil a pádlo opět zpět pro naši posádku vybojoval!
  Zavelel jsem, že netřeba brát na mne ohledy, a že zbytek posádky se může vydávat dál proti proudu. Sice jim chyběl ten nejsilnější veslař, ale uvolnění hmotnosti raftu, který byl před mým opuštěním plavidla nad krizovým bodem, způsobil, že se raft hnul kupředu, tedy jako dozadu. Dozadu jako proti proudu, kupředu jako tím směrem, kam jsme chtěli. To však již ale naproti u břehu se sešlo několik nadšenců vodních sportů a netradičních událostí, nebál bych se říci fandů, kteří s úžasem sledovali naše počínání a naše bravurní a ušlechtilé výkony. Kdybych nebyl skromný, napsal bych, že hlavně ty mé výkony s ústy otevřenými sledovali, neznaje přitom slov, kterými by vše správně a pochvalně popsali! Musím říci, že s kšiltovkou na hlavě, botami na nohách, s tričkem na těle, ale hlavně s pádlem v ruce se moc dobře proti proudu neplave. Navíc včerejší vichřice způsobila, že vzrostlý smrk se do vod skácel zrovna v místě, kde se celá událost přihodila. I tu mne začali větve zákeřně po nohou škrábat, jehličky se mi do stehen i holení zapichovaly a začal další nelítostný boj mezi mnou a přírodou. Musel jsem pádlo kupředu (tedy jako dozadu proti proudu) vyhazovati, abych měl obě ruce prázdné a mohl jsem svým stylovým plaveckým umem zvaným čubička pozvolna kupředu se rváti a se smrkem pod vodou bojovati. Bylo to vyčerpávající, ale odvážné. Co bych to skromně nepřiznal. Pozorovatelé na druhém břehu ničehož nechápali, nevěřícně hlavami kroutili a vodáčtí greenhorni i úsměv přidali.
  Mates se zřejmě bál, že by beze mne raft šťastně svého cíle nedosáhl a tak se rozhodl zakotvit u břehu a vyčkat, až já se se živly přírodními vypořádám a budu moci zbytku posádky opět svou neskonalou a nenahraditelnou pomocí přispěti. Odvážil jsem se ve vodě dále zůstati a stylem tlačení raft kupředu dostávati. Když jsme byli patřičně daleko od zlomyslných míst, rozhodl jsem se opět naloditi na raft a svým zachráněným pádlem pomoci v pohybu vpřed proti proudu. Zvládli jsme to! Dobrý kus proti proudu jsme upluli a i na druhý břeh raft dostali.
  Až někdy nastanou dlouhé zimní večery a noc se bude zdát příliš dlouhá, vzpomeňte si a já vám ještě podrobněji celou událost popíši, neboť zde jsem se musel krotiti a i skromnost mi nedovolila celou tu příhodu převyprávěti, jak se udála. Rád se pak s vámi podělím o zkušenosti, které jsem získal a dobrodružství další, která jsem pod hladinou zažil.